MORAVA

Heraldika jest nauka obsahující soubor základních pravidel a zvyklostí, dle nichž znaky tvořeny býti mají, a učící, kterak je popisovati a určovati (Vojtěch Král z Dobré Vody, český heraldik a sfragistik 19. a 20. stol.)

Moravský znak a jeho historie

Moravský zemský znak je znám od 13. století, kdy se moravská orlice objevuje na pečetích, barevné provedení moravské orlice, jak je známe dnes, je vyobrazeno na freskové výzdobě sálu hradu Gozzoburg v Kremži z počátku 70. let 13. století, další až z tzv. Curyšské znakové role z počátku 14. století, kde je na modrém štítu zobrazena červeno-stříbrná (červeno-bílá) šachovaná orlice se zlatou (žlutou) zbrojí (zobákem a pařáty) a zlatou korunou.

Orlice v předheraldické symbolice

Symbol orlice nacházíme již v době předheraldické. V hrobě příslušníka skupiny bojovníků pocházejících z moravské pravlasti z počátku 8. století, nalezeného v lokalitě u Komárna na dnešním Slovensku, bylo objeveno zajímavé nákončí opasku s vyobrazením orlice chránící hrudí kříž. Z 8. století pochází rovněž podlouhlé lité bronzové nákončí opasku v Moravském Svatém Jánu, kde na líci je vyobrazen muž s čelenkou vypouštějící z levé ruky dravého ptáka. Známá je terčovitá stříbrná plaketa s vyobrazením velmože na koni se sokolem na levé ruce z 9. stol. z velkomoravské lokality Staré Město – Špitálky.

Orlice spolu se lvem se stala v 11. a 12. století nedílným odznakem panovnické moci a objevuje se jako motiv na denárech, brakteátech, pečetích a štítech dědičných moravských knížat.

Vznik znaku moravských markrabat

Vývoj heraldiky se odvíjí od štítu jako součásti zbroje bojovníka. Na přelomu 12. a 13. století se začala ustalovat podoba štítu určité osoby. Dalším prvkem vzniku heraldiky byl okamžik, kdy synové přebírali nejprve reálný štít, později jeho znamení na štítě. Znaky, když přestaly být symboly osobními a podržely u následovníků nezměněnou platnost, se stávaly znaky zemskými. Znak zemský již nebyl libovolný, nýbrž byl přijímán jako odkaz svých předchůdců.

První zachycení štítu s heraldickou figurou nacházíme u moravského markraběte Vladislava Jindřicha, bratra českého krále Přemysla I. Otakara. Zatímco Přemysl I. Otakar vládnoucí v Čechách měl na štítu orlici, markrabě Vladislav Jindřich měl na štítu lva. (pečeť listiny z r. 1213). Po jeho smrti 12. 8. 1222 bez dědice zdědil Markrabství moravské bratr Přemysl I. Otakar, ten však přenechal r. 1224 markrabství svému synovi Vladislavovi II., ten však zemřel ve svých 20 letech a u něj se podoba štítu nedochovala. V r. 1227 český král Přemysl I. Otakar ustanovil markrabětem Moravy svého druhého syna Přemysla, ten měl ve štítu lva, na rozdíl od svého bratra českého krále Václava I. Jednookého, který měl plamennou orlici.

Někdy v první třetině r. 1233 došlo ke změně, na novém typáři jezdecké pečeti Přemysla se objevuje orlice. Tato změna byla zřejmě následkem sňatku Přemysla s Markétou, dcerou meranského vévody Oty VII. z bavorské dynastie Andechsů a jeho manželky Beatrix II. Burgundské z císařské dynastie Štaufů. Znakem Andechsů byla od 12. stol. stříbrná orlice v modrém štítu (doloženo v erbovníku Konráda z Mure „Clipearius Theuthonicorum“), zřejmě s obměnou tinktur odvozena od orlice aguilejských patriarchů podporujících císaře. Meranská orlice připomínající císařský znak v osobním znaku Přemysla tedy symbolizovala nejen dědický nárok, ale též hierarchické zařazení mezi suverény blízké císařskému dvoru. Je pravděpodobné, že i tinktury odpovídaly meranským.

Po předčasné smrti Přemysla 16. 10. r. 1239 bez potomků jeho bratr český král Václav I. Jednooký dosadil jako markraběte Moravy svého prvorozeného syna Vladislava III., jehož znak se nedochoval. Na Břeclavsku vládl Oldřich III. Korutanský ze Sponheimu z rodu bavorských hrabat spojených ve 13. století politicky i rodově s Přemyslovci.

Po předčasné smrti Vladislava III. r. 1247 se stal moravským markrabětem jeho bratr Přemysl Otakar, později v Čechách král v pořadí II., druhorozený syn krále Václava I. Jednookého. Markrabě Přemysl Otakar (pozdější král Přemysl II. Otakar) se vrátil k používání lva (na I. typáři), ten však měl ocasy dva, což vyjadřovalo dvojí postavení – pána Moravy a dědice Čech. Na II. typáři jezdecké pečeti byl na líci lev, na rubu babenberské břevno. Po smrti svého otce Václava I. Jednookého r. 1253 dosáhl vlády v Čechách, avšak neodložil lva a nepřevzal plamennou orlici českých panovníků včetně jeho otce krále Václava I. Jednookého. Teprve po své korunovaci v r. 1261 si pořídil III. typář, resp. několik typářů. Z typářů byly zhotovovány dvoustranné pečeti. Na rubu dle IIIa je na štítu lev, čabraka koně obsahuje další figury včetně orlice. Na rubu dle IIIb je na štítu babenberské břevno, na čabrace další štíty včetně dvou orlic. Po odstoupení alpských zemí na posledním IV. typáři z první třetiny r. 1277 vyjadřujícím zmenšení přemyslovské državy na Čechy a Moravu je na líci panovník se štítem vpravo s dvouocasým lvem a vlevo s orlicí. Na rubu je jezdecká pečeť s praporem a štítem s dvouocasým lvem, na čabrace koně jsou dva štíty s dvouocasými lvy a dva štíty s orlicemi.

Za vlády markraběte Václava I. (v Čechách českého krále Václava II., syna Přemysla II. Otakara) se tinktury ustálily na stříbrno-červeně šachované orlici se zlatou zbrojí na modrém štítu na Moravě a stříbrném lvu se zlatou zbrojí na červeném štítu v Čechách.

Vznik zemského znaku

Původní znaky byly znaky osobními, vyjadřujícími vztahy uvnitř dynastie nebo vztahy k jiným dynastiím. Spojení znaku s konkrétním územím byl postupný proces. Zemské znaky se tvořily většinou ze znaků panovníků. Proces teritorializace měl dvě fáze. V první fázi byl osobní znak spojován přes jeho titul s určitým územím. Z orlice konkrétních panovníků přes orlici moravských markrabat se stala orlice Moravy. Na Moravě lze proces teritorializace sledovat v letech 1262 – 1272. V druhé fázi se spojil znak moravské orlice s Moravskou zemí reprezentovanou markrabětem a zemskou obcí. Zemská obec byla představována zemským sněmem, zemským soudem a zemskými úřady. V 15. století se používání zemského znaku rozšířilo v souvislosti se vznikem zemské pečeti.

Původ šachování moravské orlice

Několikeré polcení a dělení heraldického štítu vytváří charakteristickou heroldskou figuru, která se od nejstarších dob nazývá šachování. Od mnohých jiných heraldických orlic se moravská orlice odlišuje právě charakteristickým šachováním, resp. kostkováním či routováním. Propojily se zde dva původně nezávislé symboly - orlice a šachování. Interpretovat původ šachování se snažila řada badatelů.

S ohledem na státoprávní vývoj se snažil Rostislav Nový v syntéze "K počátkům feudální monarchie v Čechách (K počátkům českého znaku) II" z r. 1978 odvodit šachování orlice od tinktur obsažených v pozdějším znaku Čech. Markrabě Přemysl Otakar však nejspíš, jak se jeví podle znaků měst jím založených a jak psal právní historik JUDr. Jiří Bílý, nejprve používal stříbrného lva na modrém štítu a nepřestal ho používat ani po převzetí vlády v Čechách v r. 1253, nepřevzal znak černé plamenné orlice na stříbrném štítu pražských Přemyslovců a jeho otce Václava I. Jednookého. Stříbrný lev na modrém štítu je vyobrazen na Matyášem Korvínem polepšeném znaku Uherského Hradiště, které moravský markrabě Přemysl Otakar (český král Přemysl II. Otakar) založil 15. 10. 1257. Stříbrný lev na modrém štítu je rovněž ve znaku Přemyslem II. Otakarem založené Čáslavi. Stříbrný lev v modrém poli je i na dalších znacích měst založených Přemyslem II. Otakarem, jako Most, Stříbro, pražská Malá Strana. Ve znaku Čáslavi se jednu dobu chybovalo, štítek se lvem byl totiž v novější době malován podle zemského znaku červeně. Původně byl však štítek modrý, svědčí o tom zřetelně nejen prvotní stav znaku na fresce nad triumfálním obloukem v kostele, nýbrž především znaky malované v čáslavských kancionálech 15. a 16. století. Modrý je i dnes, na rozdíl od štítu Stříbra, který byl původně červený, od privilegia Jiřího z Kunštátu a Poděbrad byl modrý s přidaným stříbrným českým lvem až do roku 1919, dnes je opět červený. Některá jiná města založená Přemyslem II. Otakarem, pokud mají ve znaku lva, již mají stříbrného lva ve štítu červeném, přičemž např. štít s českým lvem ve znaku Děčína byl jednu dobu rovněž modrý. Štítek s českým lvem na pečeti a později ve znaku Kadaně červený je mladšího data, stejně jako u Žatce. Červený štítek s českým lvem ve znaku Písku pochází až z přelomu 15. a 16. století. Červený štítek s českým lvem ve znaku města Hostinné pochází až z 20. 6. 1759. Bruck an der Mur ve Štýrsku rovněž založený Přemyslem II. Otakarem má stříbrného lva v poli zeleném. Bílý dvouocasý lev na zeleném štítu byl původně i ve znaku Ústí nad Labem, povýšeného Přemyslem II. Otakarem na město, dnes má štít červený. Stříbrný lev na modrém poli je na polovině znaku Velké Bíteše, jejíž znak pochází nejspíš z doby panování Přemysla II. Otakara. Lev na modrém štítu (dnes však již zlatý) je rovněž ve znaku Tišnova darovaného klášteru synem Přemysla I. Otakara moravským markrabětem Přemyslem, který měl ve znaku lva, než jej zaměnil za orlici po sňatku s Markétou z meranského markrabství Andechsů.

Stříbrného lva na modrém štítu mají i válečníci českého vojska, kteří se střetli v roce 1158 s Milánskými, na obraze z roku 1900 od českého malíře Josefa Mathausera.

Teprve vyobrazení znaků v erbovním sále hradu Gozzoburg v dolnorakouské Kremži z konce 70. let 13. století a prapory kolem Přemysla II. Otakara popsané Jindřichem Preisslerem v bitvě u Kressenbrunnu, která se odehrála 12. července 1260, ukazují nejen moravskou orlici červeno-bíle šachovanou, ale také, že český lev byl již v červeném poli. Kronika Ottokara Štýrského, která ve verších popisuje události mezi lety 1250 - 1309, byla sepsána mezi lety 1300 - 1321, to už byl český lev určitě v poli červeném. Není vyloučeno, že lva do červeném pole bylo vhodné umístit při použití čtvrceného štítu pro Čechy a Moravu, aby byla pole barevně odlišná, jak je vyobrazeno v Gelnhausenově kodexu.

Důvod zavedení šachované orlice jako teritoriálního vyjádření moci Přemysla II. Otakara na Moravě vyvstal někdy v letech 1257 - 1275. Orlice Přemysla II. Otakara nepochybně byla od počátku šachovaná. Používání šachované orlice se na Moravě rozšířilo někdy mezi léty 1262 - 1272. Moravský markrabě na pečetích měst již není reprezentován svým znamením dvouocasého lva, ale teritoriálním vyjádřením jeho moci orlicí moravských markrabat. Barevnost šachování orlice určitě nebude odvozena z tinktur českého královského erbu, tedy stříbrného lva na červeném poli, jak se sporadicky spekuluje, a to tím spíš, že lev byl původně na modrém poli. Pokud bychom tedy připustili domněnku o převzetí tinktur pouze heraldické figury, tedy moravské orlice z tinktur jiného celého znaku, tedy tinktur jak figury, tak i štítu, jeví se logičtější, že tinktury českého znaku byly odvozeny od tinktur moravské orlice, než naopak.

Pokud se přebíraly symboly jako nárok na dědictví území, tak potom jako celé figury i s tinkturami, nikoliv pouhé tinktury. Ty se naopak měnily při zachování figury, pokud došlo k rozvětvení rodu, jako např. Vítkovců.

Když držitelé znaku rozšířili teritorium své vlády, užívali i znamení svých předchůdců v zemích, kde vládli. Např. korutanská knížata užívala znak pantera, a i když bezdětný Oldřich III. Korutanský, který díky svému strýci Václavovi I. Jednookém vládl na Břeclavsku, na základě smlouvy o postoupení svého území Přemyslovcům se svého znaku vzdal a užíval jiný, tento korutanský znak zůstal v užívání rodu, který získal Korutany, jak se dochoval na Sponheimy založeném klášteře sv. Pavla v Korutanech v údolí Lavanttal.

Tedy Sponheimové si nepřebarvovali svůj znak podle cizích tinktur, přebírali celé znaky zemí. Domněnka o přebírání pouhých tinktur znaku je stejně heraldicky nereálná, jako "vysvětlení", s kterým přišel prof. Jindřich Šebánek z FF MU v Brně v referátu k Vojtíškově práci K otázce erbu českého krále v časopisu Matice moravské, že "orlice moravská je barevnou obměnou orlice plamenné". To už byla pravděpodobnější hypotéza numismatika a částečného heraldika Kristiána Turnwalda v článku O moravské orlici" z r. 1947, že může mít souvislost s rodným znakem papeže Inocence III. (1161 - 1216). Rod Conti di Segni používal zlato-černě šachovanou orlici na červeném štítu.

Turnwald se domníval, že papež mohl markraběti Vladislavu Jindřichovi udělit v tinkturách odlišený znak. Tuto teorii vyvrátil František Zvolský doložením rozdílností znaku Vladislava Jindřicha, který měl na štítu lva. Tento moravský heraldik v článku Šachování moravské orlice z r. 1959 došel k závěru, že šachování nemá jiný význam, než odlišit moravskou orlici od jiných orlic, které měl právo používat král Václav II. (orlice krakovských knížat). Poněkud logičtější se jeví vysvětlení Tomáše Pešiny z Čechorodu, který ve svém díle Prodromus Moravographiae z r. 1663 odvodil šachování moravské orlice od chorvatského znaku. Ten však neudělal nic jiného, než že přebral vysvětlení o 70. let dříve napsaného mýtu o příchodu Moravanů z Charvátské země genealoga a heraldika Bartoloměje Paprockého z Hlahol a Paprocké Vůle. V Zrcadle slavného Markrabství moravského vyslovil závěr, že „Na erb orla, který náleží slavnému Markrabství moravskému má býti orel bílý na červené šachovnici na štítu modrém na znamení toho, že předkové těchto krajin vyšli z Charvátské země a erb svuoj otcovský s nabytým erbem orlem v jedno složili.“

Dávnou příbuznost Moravanů a Chorvatů ostatně nastiňuje podobnost architektury, šperků a způsob pohřbívání v raném středověku, dále manželkou moravského krále Rostislava měla být dcera dalmatského krále princezna Miloslava.

Podle právního historika JUDr. Jiřího Bílého, který kromě Rostislava Nového se jako jediný zabýval právními aspekty používání moravské orlice, byly stříbrná orlice a červeno-stříbrný štít zřejmě spojeny králem Přemyslem II. Otakarem jako součást dědictví. Podle JUDr. Jiřího Bílého jde o dědictví sponheimsko-andechsovské. Bratranec krále Přemysla II. Otakara Oldřich III. Korutanský ze Sponheimu (vládl na Břeclavsku) byl spřízněn s Přemyslovci jako syn sestry Václava I. Jednookého Jitky (Judity) Přemyslovny. Jeho otec Bernard II. Korutanský ze Sponheimu si totiž vzal onu Jitku jako dceru českého krále Přemysla I. Otakara. V prosinci 1268 uzavřel v Poděbradech bezdětný Oldřich III. Korutanský smlouvu s králem Přemyslem II. Otakarem a odkázal mu všechny své země, přičemž pominul svého mladšího bratra Filipa Sponheimského († 1279), arcibiskupa solnohradského a patriarchu akvilejského. Po smrti Oldřicha III. Korutanského 27. 10. 1269 se král Přemysl II. Otakar stal pánem Korutan a Kraňska a dostal se do kontaktu s aquilejským patriarchátem a byl jmenován kapitánem. Členové starkenburské větve dynastie Sponheimů používali stříbrno-červeně šachovaný štít.

Korutanští Sponheimové i Oldřich III. Korutanský po svých předcích zdědili tento šachovaný štít. Král Přemysl II. Otakar považoval šachování za jedno ze zděděných znamení. Proto ho spojil s markraběcí stříbrnou orlicí na modrém štítu. Markrabě Přemysl, syn krále Přemysla I. Otakara, totiž také původně používal lva až do první třetiny r. 1233, kdy jej vyměnil za orlici, jak je již psáno výše o vzniku znaku moravských markrabat.

Moravská orlice může mít určitou spojitost s chorvatským znakem, ale poněkud jinak, než nám složení orlice a šachovnice poeticky zdůvodnil Paprocký. Spojitost může být daleko prozaičtější. Šachovaný štít jako svůj nárok na sponheimské dědictví užívali i Andechsové a s nimi se šachovnice dostala do uherské heraldiky. První ženou uherského krále Ondřeje II. se stala před r. 1199 Gertruda Meranská, dcera meranského vévody Bertolda IV. z Andechsu. Pomohla svému bratrovi Bertoldovi V. z Andechsu, ten se stal chorvatsko-dalmatským bánem a sedmihradským vévodou. Z tohoto manželství vzešlo 5 dětí. Jeho syn Béla IV. a syn jeho bratra Emericha Uherského Ladislav III. nastoupili jako králové. Ondřejova dcera sv. Alžběta Durynská se stala světicí v Německu a syn Koloman Haličský (1208 - 1241) byl prosazen na chorvatský vévodský stolec i haličský trůn. Po jeho smrti bylo Chorvatsko s Uhrami spojeno personální unií. V období jeho vlády a jeho strýce můžeme hledat původ chorvatského znaku. Šachovaný štít prezentoval Kolomanovy nároky po matce na dědictví andechsovsko-sponheimské (Meran, Istrii, Kraňsko, případně Korutany). Bavorská státní knihovna vlastní několik erbovních knih z 16. až 17. století, v nichž je možno vidět několik erbů Sponheimů např. v erbovní knize Wappenbuch z 1. poloviny 16. stol., v téže knize jakož i v erbovní knize Sammlung von Wappen aus verschiedenen, besonders deutschen Ländern ze samého počátku 17. stol. je možno vidět erb Chorvatska.

Šachovaný stříbrno-červený štít není ojedinělý, jak by se mohlo zdát, kromě Chorvatska jej užívalo např. Knížectví lehnické a Knížectví hlohovské v Dolním Slezsku. Slezský kníže a pán Vratislavska Jindřich I. Bradatý měl za manželku Hedviku z Andechsu, dceru Meranského vévody Bertolda IV. z větve rodu Dessen-Andechs. Jejich potomci založili větve dolnoslezských Piastovců. Hedvika je dodnes uctívána jako světice a patronka Slezska, založila spolu s českou kněžnou Annou Přemyslovnou benediktinský klášter na Lehnickém poli. Svatá krev v žilách jejích potomků byla připomenuta přibráním stříbrno-červeného šachového pole vedle piastovské orlice s původním znamením stoupajícího měsíce s křížem nebo v klenotu šachované desky či šachovaného měsíce, který se objevuje výhradně ve znacích potomků Hedviky ve větvi dolnoslezských knížat.

Není rovněž vyloučeno, že Přemysl II. Otakar se pouze nechal inspirovat šachováním, které používaly rody, z nichž pocházeli jeho vojenští spojenci Oldřich III. Korutanský ze Sponheimu a Jindřich III. Hlohovský, který bojoval pod červeno-bílou šachovnicí po boku Přemysla II. Otakara na Moravském poli a udržoval kontakty i se synem Přemysla II. Otakara Václavem II., prvním polským králem z dynastie Přemyslovců.

Co představovalo šachované pole? Pravidelné střídání barevných polí mělo v přírodních kulturách mystický význam. Setkáváme se s ním např. v krétské kultuře. U nás se šachovnice objevuje v nálezech keramiky lidu lengyelské kultury s moravskou malovanou keramikou. Šachování mělo často symbolicky představovat strukturu zdiva.

Tuto strukturu kamenných kvádříků například napodobovalo šachované ostění z poloviny 12. stol. nalezené archeologickým výzkumem v bývalém benediktinském klášteře sv. Jana Křtitele na Ostrově sv. Kiliána u Davle. Rovněž podle německých historiků je šachování vyjádřením struktury zdiva a proto považují tuto figuru za mluvící znamení, např. v případě znaku rodiny Stachenhausen. Hrabě Hoverden v roce 1870 předpokládal, že mluvící znamení je i případ znaku Sponheimů. Ve starohornoněmeckém jazyce je "ga-span" či "gi-span" výrazem pro zdivo. Spanheim znamená zděný dům.

Šachování orlice je doloženo na pečeti města Znojma z 1. 9. 1272. Jedná se o znak pána města českého krále Přemysla II. Otakara. Přibližně ze stejné doby pochází barevné vyobrazení ve freskové výzdobě kremžského Gozzoburgu z počátku 70. let 13. století. Další šachovaná orlice je doložena na druhém typáři moravského markraběte Václava I., tedy českého krále Václava II., vyrytém nejspíš ke korunovaci 2. 6. 1297.

Moravská orlice za Lucemburků

Novou renesanci zažil znak moravských markrabat za Lucemburků. V letech 1334 až 1346 používal nejstarší syn Jana Lucemburského Karel I. (pozdější císař Karel IV.) jako markrabě moravský jezdeckou pečeť se čtvrceným štítem se zemskými znaky v jednotlivých polích, s českým lvem v prvním poli, lucemburským znakem ve druhém a třetím poli a s moravskou šachovanou orlicí ve čtvrtém poli.

V letech 1338 až 1344 používal i pečeť pouze se štítem, který byl čtvrcený stejně jako na jezdecké pečeti. V letech 1344 až 1346 měl na pečeti moravskou orlici a kolem ní jsou čtyři štíty, na každém z nich je přilba s klenotem křídla. První štít nesl českého lva, druhý orlici, někde uvedena jako šachovaná, na třetím byl lucemburský znak a na čtvrtém opět orlice, někde vydávána za slezskou. Po nastoupení Karla na český královský trůn bylo markrabství odevzdáno bratrovi Janu Jindřichovi, jenž jako dědičný vládce Moravy v osobním erbu nepoužívá symbol českého lva, na pečetích odkládal i svůj rodný lucemburský znak a osvojil si znak šachované orlice. Na jezdecké pečeti (typář 1364 – 1375) drží rytíř v pravici praporec s orlicí, v levici drží štít s korunovanou šachovanou orlicí. Všichni synové Jana Jindřicha získali podle testamentu titul moravského markraběte a Lucemburkům se stala šachovaná orlice jak znakem vyjadřujícím jejich moc, tak znakem dynastickým.

Pravděpodobně nejstarší zachovanou sbírkou erbů vyšší a nižší středověké šlechty je tzv. Curyšská role. Je to erbovní pergamenový svitek sestávající ze čtyř k sobě přišitých pergamenových pruhů o výšce 12,5 cm a délce celkem asi 400 cm. Jeho jedna ztracená část se dochovala v kopii.

Curyšská role vzniklá kolem roku 1340 je vystavena v Curyšském zemském muzeu. Obsahuje přes 700 erbů především nižší šlechty ze Švýcarska a jeho okolí, dále erby evropských panovníků a prapory švýcarských biskupů. Na tomto erbovním svitku je vyobrazena moravská, tedy stříbrno-červeně šachovaná zlatě korunovaná orlice v modrém poli.

V nejstarší ve Francii uchovávané erbovní knize Armorial Le Breton z let 1292-1530, někdy také označované jako Armorial Montjoie-Chandon, několikrát sestavované z částí pocházejících převážně z 13. a 14. století, je na páté straně na konci druhé řady erb s babenberským středním štítkem a čtyřmi poli symbolizujícími Uhry, Čechy, Lucembursko a Moravu.

V Gelrově erbovní knize (Armorial de Gelre) vytvořené v závěru 14. století přibližně v letech 1370-1395 a uložené v Královské knihovně v Bruselu je mezi asi dvěma tisíci erby z celé Evropy sesbíranými vlámským heroldem na jednom ze 121 folií na foliu 26v i stříbrno-červeně šachovaná orlice na modrém štítu, znak Moravy.

Znak Zikmundova zetě a dědice moravského markraběte Abrechta Rakouského, pozdějšího římského krále Albrechta II. Habsburského, je vyobrazen v Zápisníku herolda Hendrika van Heessela poprvé zmíněného v roce 1433. Moravskou orlici, tedy korunovanou stříbrno-červeně šachovanou orlici se zlatou zbrojí na modrém štítu, doprovází šestnáct erbů moravských šlechtických rodů. Zápisník Hendrika van Heessela je uložen v knihovně Henrika Conscience v Antverpách.

Moravskou orlici je pak možno vidět v nejslavnějších středověkých erbovnících světa. V iluminovaném rukopisu představujícího členy rytířského řádu v letech 1429-1461 Velký erbovník Řádu zlatého rouna "Grand armorial équestre de la Toison d'Or", jehož vznik se klade do let 1436-1440, je vyobrazena i moravská orlice.

V erbovní knize Bergshammar ze 40. let 15. století lze vyobrazení moravské orlice najít třikrát.

Další vyobrazení moravské orlice je ve všeobecné erbovní knize Armorial général "Coislin-Séguier" z roku 1450.

Součástí sbírek Kunsthistorického muzea ve Vídni je erbovní kniha Ingeram Codex z let 1452-1459, nejprve vlastněná rakouským vévodou Albrechtem VI., po jednom bývalém majiteli zvaná též Codex Cotta. Na foliu s vyobrazením čtyř markrabství je vedle znaku Míšně, Braniborska a Badenska znak Moravy, zde netradičně s pružinou.

Moravská orlice po r. 1462

První pokus o vytržení z kořenů moravské symbolky a tradičních zemských barev znamenal vnější zásah ve formě tzv. „polepšení moravského erbu“. Dne 7. prosince 1462 císař Svaté říše římské Fridrich III. Habsburský moravským stavům markrabství Moravského (baronumet nobilium marchionatus Moraviae) schválil tzv. „polepšit“, z heraldického hlediska spíše znehodnotit, znak změnou šachování stříbrno-červeného na zlato-červené. Měla to být jakási odměna za účast moravského kontingentu vedenému maršálkem Českého království a královým zemským hejtmanem na Moravě Jindřichem z Lipé ve vojsku českého krále Jiřího z Kunštátu a Poděbrad, které přispěchalo na císařovu žádost na pomoc ve Vídni obleženému Fridrichovi III. vzbouřenými rakouskými stavy. Tato pomoc ve svém důsledku v podstatě pomohla císařskému dvoru ve Vídni upevnit svoji pozici, což se později vymstilo potomkům právě těch, kteří Fridrichovi pomohli. Tímto privilegiem ovšem Fridrich III. překročil své pravomoci. I ze samotného textu listiny vyplývá, že markrabětem moravským nebyl Fridrich III. ale Jiří z Kunštátu a Poděbrad. V tu dobu totiž od data 7. dubna 1348, tedy od časů o trůn římského císaře již bojujícího Karla IV., spadalo markrabství moravské, vévodství opavské a biskupství olomoucké pod pravomoc a přímé panství králů českých, tedy v tehdejším pojetí byla Morava lénem koruny české, nikoliv lénem říše římské či císaře římského. Stejně podle listiny Karla IV. vydané ve Znojmě 19. května 1366 moravský markrabě nebyl ničím povinen římské říši a kurfiřtům, nýbrž pouze králům českým. Tato listina sama o sobě tedy nemůže de iure změnit znak Markrabství moravského. Aby ke změně znaku skutečně došlo, musel by změnu schválit zemský sněm a museli by moravští stavové požádat českého krále a moravského markraběte Jiřího z Kunštátu a Poděbrad o potvrzení privilegia a úpravu znaku Markrabství moravského podle privilegia. K tomu však nedošlo. V opačném případě by totiž privilegium mělo na moravský znak bezprostřední účinek. Moravští stavové zřejmě o záležitosti vůbec nejednali. Podle moravského zemského archiváře Vincence Brandla „jinak souditi nemůžeme, než že sněm zemský toho privileje nepřijal a to věrojatně proto, že Jindřich z Lipé a ostatní páni, kteří r. 1462 císaře za změnu žádali, tu žádost na císaře vznesli o své újmě, tj. nejsouc k tomu od sněmu a od stavů zplnomocněni“.

Privilegium je dobrodiní, nikoliv rozkaz, nositel znaku nemá povinnost privilegium uplatnit. Záleží tedy vždy na nositeli, zda privilegium uplatňuje či nikoliv. Hlavní důvod odmítnutí privilegia moravskými stavy není znám, můžeme se jen domnívat, že důvody byly nejen politické (nevděčný Fridrich III. se za několikerou pomoc krále Jiřího hned v roce 1468 postavil na stranu Jiříkových nepřátel), ale i estetické (barevná vyváženost, znak by ztrátou stříbrné tinktury poněkud postrádal barevnou harmonii), heraldické (pozměněný znak porušoval pravidlo o zvýraznění zbroje, která se kreslí jinou tinkturou, než figura, kromě toho za polepšení se považuje např. přidání figury, nikoliv změna tinktury, neboť všechny tinktury jsou si z heraldického hlediska rovnocenné, žádná není lepší, než druhá), konzervativní (byla ceněna starobylost znaku) nebo symbolické (po dlouhou dobu vžitý mýtus, že červeno-stříbrné šachování mělo symbolizovat dávnou příbuznost Moravanů a Chorvatů).

Privilegium se neujalo ani mezi samotnými Habsburky. Na kresbě triumfálního pochodu Maxmiliána I. Habsburského, syna autora privilegia Fridricha III. a Eleonory Portugalské, je vyobrazen prapor s moravským znakem s tradičním červeno-bílým šachováním.

Jisté tedy je, že sněm Friedrichovo privilegium nepřijal a privilegium nebylo až do roku 1628 žádným českým králem potvrzeno, což znamená, že nevešlo v platnost. Nicméně až v roce 1628 se erbovní listina objevila ve výčtu privilegii (celkem 140), které neměly být v rozporu s nově vydaným zemským zřízením a které císař Ferdinand II. Moravě potvrdil. Přesto ani toto formální potvrzení (šlo o pouhý výčet privilegií) moravský znak neovlivnilo, na obnoveném zřízení zemském vydaném Ferdinandem II. je červenobílá orlice. Ferdinand II. totiž potvrdil privilegium, ovšem nepotvrdil změnu znaku podle tohoto privilegia, což by bylo nutné ke změně znaku. Sama existence listiny totiž nemění znak, změna by musela být potvrzena panovníkem, což se ani tentokrát nestalo. Privilegia byla před tímto datem zřejmě potvrzována paušálně, aniž by však bylo erbovní privilegium řešeno explicitně. Jisté je, že privilegium nemělo ani před tím ani po roce 1628 na moravský znak žádný účinek, což dokazují všechny vydané sněmovní artikuly do roku 1838 a nebo tištěné zemské řády z let 1545, 1562, 1604 a 1628, kde jsou zachycena vyobrazení erbu. Formálně potvrzují skutečnost, že stříbrnočerveně šachovaná orlice v modrém poli štítu je znakem Moravského markrabství, císařské dekrety, např. z roku 1741. Nedílnou součástí dekretu o znaku habsburských dědičných zemí z 29. listopadu 1752 byla barevná příloha s kresbou znaku. 14. ledna 1766 byl vydán císařský dekret o znaku římského císaře, další dekret je z roku 1790, 5. listopadu 1804 byl vydán dekret o znaku rakouského císaře, 6. srpna 1806 byl stanoven znak Rakouského císařství, další dekret je z roku 1815, 22. srpna 1836 byl dekretem Ferdinanda V. definitivně upraven velký znak Rakouského císařství. I v případě, že by změna barev moravské orlice listinou Fridricha III. měla být hypoteticky od počátku chápána jako změna státního znaku, pak všechny tyto císařské dekrety by představovaly akty rušící ustanovení této erbovní listiny.

Ve všech erbovních knihách následující doby je moravská orlice vyobrazena v tradičních barvách.

Chronica Hungarorum od Johannese Thuróczyho neboli Uherská kronika Jána z Turca, která vyšla poprvé 20. března 1488 v Brně, a v červnu téhož roku v Augsburgu, v následujících desetiletích též ve Frankfurtu, Vídni, Trnavě a Budapešti, představuje erb uherského krále Matyáše Hunyadiho Korvína a jeho druhé manželky Beatrix Neapolské a Aragonské a v kruhu okolo znaky zemí včetně Moravy.

Codex Haggenberg, erbovní kniha Hanse Haggenberga, švýcarského malíře z Winterthuru, je rovněž datována rokem 1488. Na stranách 1, 4, 29 a 52 je vidět moravská orlice.

Znak Moravy je vyobrazený i ve Světové kronice Hartmanna Schedela. Bohatě ilustrovaná Schedelova nebo také Norimberská kronika (Schedelsche Weltchronik) vyšla roku 1493 v latinském i německém vydání a patří mezi nejkrásnější a nejcennější prvotisky. Na foliových stránkách latinského i německého vydání o rozměrech asi 420 x 305 mm je celkem 1809 dřevořezů, včetně mapy světa a Evropy a 29 dvoustránkových pohledů na města. Pocházejí z dílny Michaela Wolgemuta. Pohledy na všechna významnější německá a rakouská města (ale také na Prahu, Jeruzalém, Budín nebo Krakov) jsou často jejich nejstarší známá zobrazení. V některých exemplářích jsou obrázky ručně kolorovány.

V jednom z nejskvělejších erbovních atlasů, Knize vrchního herolda "Livro do Armeiro-Mor" autora João do Cró na objednávku krále Manuela I. Portugalského v roce 1509, znak uherského krále obsahuje mj. červeno-bíle šachovanou orlici.

Z dalších je možno připomenout knihu vydanou v Norimberku, v níž Virgil Solis namaloval znak moravský i s červenobílými fafrnochy. Pavel Stránský ze Zhoře v knize "Respublica Boiema" píše, že orlice moravská je "tesselatta alba et caeruelea, capite coronato", tedy kupodivu modrobíle šachovaná s hlavou korunovanou. Je pravděpodobné, že jde o chybu, kde je možná něco vynecháno, neboť modrý má být štít.

V 16. století se množí a v 17. století pokračují doklady o zobrazení moravské orlice při použití původních tinktur v řadě dalších erbovních knih.

V Bavorské státní knihovně je uložena Erbovní kniha Antona Tirola (Wappenbuch) z konce 15. století až 1540, kde na 10. a 82. str. je vyobrazena moravská orlice, tedy s šachováním stříbrno-červeným.

V erbovní knize Wappenbuch z 1. poloviny 16. stol. na str. 231 a 232 je vyobrazen znak Markrabství moravského spolu s dalšími znaky jiných markrabství.

V pojednání o heraldice Traité de blason et recueil d'armoiries (Smlouva o erbu a sběr zbraní) které vytvořil roku 1543 Noël Le Boucq de Valenciennes, je na foliu 73v vyobrazen znak "markýze" moravského.

V erbovní knize, kterou maloval Anthoin Clémery v roce 1550, je na foliu 191v zobrazen znak Moravy.

V erbovní knize Le Blancq uložené v Národní knihovně Francie, jejíž vznik spadá do doby okolo 1549-1560, je na foliu 472v vyobrazen úplný znak Moravy.

Další vyobrazení moravská orlice je ve všeobecné erbovní knize Universeel wapenboek z roku 1558 uložené v Královské knihovně Alberta I. v Bruselu.

V Bavorské státní knihovně je uložen originál práce Stephana Brechtela Wappenbuch des Heiligen Römischen Reiches z Norimberku z doby okolo let 1554 - 1568. Na několika stranách erbovní knihy jsou zachyceny erby zobrazující moravskou orlici buď samostatně nebo jako součást dalších znaků.

Znak Moravy je zaznamenán i v erbovní knize Martina Schrota z roku 1581 Wappenbuch des Heiligen Roemischen Reichs und allgemainer Christenheit in Europa

Znaky císařů a králů světa, kurfiřtů, knížat, vévodovů, hrabat, baronů, pánů a rakouské šlechty 16. století v barevných erbovních knihách shromáždila obsáhlá knihovna Joachima Enzmilnera Bibliotheca Windhagiana.

Další vyobrazení moravská orlice je ve Velké erbovní knize Großes Wappenbuch z let 1583 až 1700 uložené v Bavorské státní knihovně v Mnichově. Na následujícím foliu jsou vyobrazeny erby římských králů, z nichž někteří byli i králi českými nebo markrabaty moravskými. V pořadí Ludvík IV. Bavor, Karel IV., Günther z Schwarzburgu coby Karlův protikrál, Václav IV., Jošt Moravský, Ruprecht I., Zikmund Lucemburský, Albrecht II. Habsburský, Fridrich III. Habsburský, Maxmilián I. Habsburský, Karel V. Habsburský (ve Španělsku jako Karel I.), Ferdinand I Habsburský.

Moravská orlice je vedle symbolů dalších zemí součástí erbu českého krále, markraběte moravského, hornolužického a dolnolužického, vévody slezského a bavorského a falckraběte Rýnské Falce Fridricha Falckého.

Doklady o používání původních tinktur zemského znaku se množí od 16. stol. i na Moravě, ať už od Karla staršího z Žerotína z r. 1591 nebo Bartoloměje Paprockého z Hlahol a Paprocké Vůle z r. 1593.

Doklady o používání původních tinktur zemského znaku na Moravě pokračují i v 17. stol., jak je vidět r. 1663 u Louise Raduita de Souches, r. 1650 u Pospíšilů Postřelmovských z Heydeldorfu, r. 1663 v Předchůdci Moravopisu Tomáše Pešiny z Čechorodu, r. 1670 v Knize stavu panského a dalších. Moravský historiograf Tomáš Jan Pešina z Čechorodu ve svém Předchůdci Moravopisu vydaném v roce 1663 ve druhé kapitole píše: "Erb Markrabství moravského jest orel bílý pod korunou zlatou v červené šachovnici a v modrém poli, kterýžto nepochybně od některých králův z národu slavanského pošlých dědí. Byla někdy Morava slavné a veliké království jak za času starých Markomannův, tak i potom za času slavanských moravských králův".

Starší pověst o chorvatském původu stříbrnočerveného šachováné moravské orlice, která však zřejmě nemá racionální jádro, zopakoval ještě Karel Ferdinand Schertz v rozpravě "Mährisches Landes-Wappen aus der Histori- und Heralds-Kunst illuminiret" vytištěné v Norimberku roku 1699. Autor se též staví proti kterémusi anonymovi, neurčitě se dovolávajícímu privilegia, a namítá, že takové spojení barev by odporovalo heraldickým pravidlům. Také profesor pražské univerzity Josef Jan Feigl z Feiglfeldu v knize "Offentliche Vorlesungen, Novellen Declamatorien, Rescripten, Pattenten und sonstiegen Anordnungen", vytištěné r. 1770 v Praze, se zmiňuje o erbu moravském, ale nezná jiného, než červenobílého šachování orlice.

Univerzální geografie (Geographie Universelle), svazek 6, první část, Antona Friedricha Büschinga, vydaná v roce 1772 ve Štrasburgu, obsahuje Německé impérium (L'Empire D'Allemagne), Čechy, Slezsko, Moravu, Lužici, Rakousko. Na str. 427 popisuje zemský znak Moravy takto: Les armes de Moravie sont une Aigle couronnée & échiquetée en argent & en gueules, dans un champ d´azur (Znakem Moravy je korunovaná stříbrně a červeně šachovaná orlice, v modrém poli).

Že šachování by mohlo souviset se šachováním štítu Chorvatského království, nevylučuje v závěru textu týkajícího se moravského zemského znaku ve svém díle Topographie vom Markgrafthum Mähren, svazek I., vydaného Vídeň v roce 1793, na straně 11 ani jeho autor moravský topograf František Josef Schwoy: "Doch ist es nicht unwahrscheinlich, daβ man etwa (zum Andenken der gemeinschaftlichen Abstammung) die geschachte Blasonirung des - in den ersten Siegeln ganz ohne Farben vorkommenden Adlers, von dem geschachten Wappenschilde des Koenigreichs Kroatien anzunehmen, beliebet haben mag." Začátek zmíněného textu pochopitelně zní: "Landes Wappen. Dieses ist ein blauer Schild, und in denselben ein aufrechter-silber-und roth geschachter, einkoepfiger, rechts sehender, gekroenter Adler, mit ausgebreiteten Fluegeln." (Zemský znak. Tímto je modrý erbovní štít, a v něm vzpřímená stříbrně a červeně šachovaná, vpravo hledící, korunovaná orlice, s roztaženými křídly.)

Na konci 18. století profesor dějin na Karlo-Ferdinandově univerzitě a řádný člen Královské české učené společnosti Ignác Cornova přeložil do němčiny dílo Pavla Stránského a v poznámce upřesňuje původní popis s chybným údajem o bílém a modrém (weiβ und blau) šachování: "Der Adler ist weiβ und roth gewürfelt oder geschacht in blauem Felde." (Orlice je bíle a červeně kostkovaná nebo šachovaná v modrém poli.)

Znak Marie Terezie dokládá její postavení jako císařovny.

Privilegium se až do 19. století nikdy trvale neujalo. Na oficiálním znaku Rakouského císařství stále figurovala stříbrnočervená orlice.

Moravskou orlici v tradičních tinkturách, ale netradičně šachovanou napokos, obsahuje znak rakouského císařství z let 1808-1809 namalovaný na plátně, pocházející z doby, kdy František I. Rakouský a jeho třetí manželka Marie Ludovika Beatrix z Modeny navštívili Brno.

Během 19. století symboly Moravy již nebyly vnímány pouze jako symbol panovníka a zemské správy, ale již jako symbol národní, tudíž nebyly vnímány pouze jako odkaz panovnické dynastie následovníkům, ale jako odkaz národních dějin. Moravské zemské a stavovské orgány, ovládané Němci, sice od 20. let 19. století občas usilovaly o císařské povolení zemského znaku, opírajícího se o znak vyobrazený v neplatném privilegiu Fridricha III. z roku 1462, většina obyvatel Moravy se však se zásahem do tradičního znaku neztotožnila.

Když moravský zemský sněm inspirovaný novinovým článkem Vojtěcha Šembery se právně nezávazně usnesl na šachování orlice podle privilegia, slovanští Moravané byli jiného názoru. Legislativní návrh zemského sněmu odsoudily noviny Slovanská lípa v č. 8 z r. 1848 a na adresu sněmu se vyjádřily, že: "přenáhlil se a chybil". Vlivem politických událostí v roce 1848 k projednání ústavního návrhu zemského sněmu nedošlo a usnesení zemského sněmu nevstoupilo v platnost. V roce 1849 pro školy sepsal Karel Vladislav Zap (Knihkupectví Kronbergrovo) Zeměpis Čech, Moravy a Slezska. V kapitole Politický stav země na str. 133 je psáno: "Erb markhrabství Moravského jest: bíle a červeně kostkovaná orlice jednohlavá, na pravo obracená a korunovaná v modrém poli, pročež zemské barvy jsou: modrá, bílá a červená". V roce 1863 byla vydána u příležitosti tisícího výročí příchodu slovanských věrozvěstů Konstantina-Cyrila a Metoděje na Moravu Kniha pro každého Moravana od historika a moravského zemského archiváře Vincence Brandla s úmyslem podpořit národní a historické povědomí. V této národopisné a místopisné publikací určené široké veřejnosti v kapitole Znak čili erb zemský Vincenc Brandl citoval archiváře Josefa Chytila, že "starší erb, totiž bílo- a červeno-šachtovaný orel, v následujících stoletích, bať až do nynější doby v úředních spisech a potřebách se udržel".

Zeměpis obecný a rakousko-uherský z roku 1882 zmiňuje mezi údaji Markrabství moravského i znak: "Znakem zemským jest orlice bíle a červeně šachovaná v modrém poli; barvami zemskými bílá, červená, modrá."

Karel V. Slavík v Průvodci po Velehradě a okolí vydaném roku 1885 v Napajedlích F. Foltinem na str. 50 popisuje výmalbu kupole v hlavní lodi velehradského kostela: "Nahlédněme do kupole! Na str. epišt. vymalován tmavými barvami Vladislav Jindřich, pod nímž na štítě nápis: „Vladislaus Henricus Marchio Moraviae“. Vladislav Jindřich byl první markrabě moravský a zakladatel velehradského kláštera i chrámu Páně klášterního. Po pravici obrazu je bohyně války, po levici bohyně moudrosti. Nejníže znak moravský — orlice červenobíle kostkovaná v modrém poli. Naproti vymalován bratr Vladislavův, kníže český Přemysl Otakar, jenž uznal a potvrdil založení kláštera i kostela."

Na rozdílnost názoru na správné tinktury šachování orlice ve znaku Moravy upozorňuje článek Vincence Brandla z roku 1886, v němž uzavírá: „Uvážíme-li bedlivě výsledky, jež z uvedených námi údajů historických vyvoditi sluší, zdá se nám, že pravým erbem markrabství moravského jest jedině orlice červenobílá; ... ti, kteří místo bílé barvy žlutou míti chtějí, odvolávají se na něco, co nikdy v platnosť a život nevešlo, jelikož privilej císaře Bedřicha IV. z roku 1462 od země moravské uznán nebyl, jinak by již v druhé polovici patnáctého, po celé šestnácté, sedmnácté, osmnácté století až do roku 1811 země místo červenobílé jistě byla užívala červenožluté orlice.“

Se svými vlastními symboly si nevěděly rady ani moravské úřady a v jejich používání nastal nepřehled. Podle Josefa Alexandra Helferta, rakouského a českého právníka, historika a politika, vysokého státního úředníka na ministerstvu kultu a vyučování ale české a německé obyvatelstvo ve své většině na konci 19. století stálo pevně za původními barvami moravské orlice. Populární a slavný rakouský heraldik Hugo Gerhard Ströhl ve znaku zemí Koruny české namaloval na přelomu 19. a 20. století moravskou orlici v tradičních barvách.

Popis spojeného znaku všech zemí Koruny české popisuje Rakouské právo ústavní od autora prof. JUDr. Jiřího Pražáka, českého právníka, odborníka na rakouské správní a ústavní právo. Příslušný díl tohoto významného čtyřsvazkového díla byl vydán v Praze nákladem Jednoty právnické v roce 1901. Znak Moravy popisuje na str. 22-23 následovně: "Ve hlavním poli objevuje se nahoře na pravo v modrém poli moravský orel korunovaný, skládající se ze šachovnice barvy stříbrné a červené."

Změna moravského zemského znaku se objevila v říšském znaku až v souvislosti s jeho celkovou změnou vyhláškou z 3. listopadu 1915 vydanou ministerským předsedou na základě císařského rozhodnutí z 11. října téhož roku, nikoliv z usnesení zemského sněmu, neboť ten už od 28. února roku 1914 nezasedal. Znaky korunních zemí Čech, Moravy a Slezska v něm byly náhodně rozstrkány mezi ostatní země na úrovni provincií. (Císařský reskript z podzimu roku 1915 už v podstatě nepočítal se státností Moravy a ostatních zemí, neboť se mělo nadále jednat již ne o země v říšské radě zastoupené, ale o Rakousko a rakouské země.) Změnu vnucenou císařským reskriptem však nadále nepřijímalo za svou slovanské obyvatelstvo zemí Koruny české. Politický kalendář, schematismus, statistika a adresář Čech, Moravy a Slezska č. 1 v Batovcově almanachu, roč. 25 na rok 1917, vydaný tiskem a nákladem Františka Bohuslava Batovce v Praze roku 1917, při popisu jednotlivých zemí v Rakousku na str. 131 píše: "Morava, markrabství. Znak a zemské barvy: Bíle a červeně čtvercovaná orlice v modrém poli. — Bílá-červená-modrá. (Úředně se užívá místo staré barvy bíle-červené barvy žluto-červené.)"

Ve stejném znění byly popisy moravského znaku otištěny rok před tím v 24. ročníku almanachu na rok 1916: Politický kalendář občanský a adresář zemí koruny České č. 1 nákladem vydavatelstva Politického kalendáře občanského a adresáře zemí koruny České v Praze roku 2016 na str. 199-200, stejně tak o rok později, v 26. ročníku almanachu na rok 1918: Politický kalendář občanský a adresář zemí koruny České č. 1, nákladem vydavatelstva Politického kalendáře občanského a adresáře zemí koruny České v Praze roku 1918 na str. 161.

Oficiální změna zemského znaku netrvala dlouho. Platila oficiálně do roku 1920, kdy vyšel zákon o státním znaku ČSR, používána však byla pouze do roku 1918, kdy mladá republika používala tzv. legionářský znak.

O znaku Moravy se přímo píše v důvodové zprávě k návrhu prvního zákona o československých státních symbolech ze zasedání Národního shromáždění československého roku 1920, Tisk 2659: "Znak moravský a slezský nepotřebuje zvláštního vysvětlení, pouze se poznamenává, že šachování moravské orlice bylo voleno červené a stříbrné, nikoliv červené a zlaté, jaké někdy v době Habsburské bylo užíváno." Platná podoba moravského znaku byla stanovena zákonem o státních symbolech z roku 1920, který přijaly nejvyšší státní orgány suverénního státu, kde je stanovena v jednom z polí velkého a středního státního znaku "znak moravský: na modrém štítě...orlice... stříbrně a červeně šachovaná".

Hugo Traub, brněnský historik a učitel, v práci Občanská nauka československá, kterou v roce 1921 v Brně vydal knihkupec a nakladatel Arnošt Píša, na straně 43-44 popisuje státní znak Československé republiky. Ve středním znaku popisuje znak Moravy jako stříbrně a červeně šachovanou orlici v pravo hledící s čelenkou v modrém poli, přičemž figury symbolizující jednotlivé země, popsané v tomto středním znaku, pak v dalším velkém znaku již znovu blíže nepopisuje.

Příručka všeobecného vzdělání pro občanskou a vojenskou výchovu, díl 2. část první, Praha: Československý vědecký ústav vojenský, 1926, s. 203-204. autorů Františka Kučery a Rudolfa Tschorna píše: "Vedle malého znaku byl zaveden střední znak republiky, jehož jest používáno ve společných záležitostech, vztahujících se na všechno území státu i na Rus Podkarpatskou. Je sestaven ze znaků jednotlivých zemí, při čemž Podkarpatské Rusi byl vymyšlen znak nový. Podoba tohoto středního znaku záleží v tom, že do středu rozčtvrceného hlavního štítu vložen byl štít se znakem bývalého království českého, na první pole jeho znak Slovenska, na druhé znak Podkarpatské Rusi, na třetí znak Moravy a na čtvrtý znak Slezska. Znak moravský i slezský přijaty byly zase ve starobylém vzhledu, jak byl zachováván v průběhu dob, jsa spojen s dějinami těchto zemí. Morava má znamení orlice bíle a červeně šachované na modrém poli, vpravo hledící, se zlatou čelenkou, zobákem i jazykem a pazoury, a Slezsku náleží černá orlice na zlatém poli, která hledí vlevo, má zlatou korunu, červený zobák i jazyk a červené nohy; na prsou nese stříbrnou pružinu, zakončenou jetelovými trojlístky a zdobenou uprostřed křížkem. Moravský zemský znak orlice je znám už od času markraběte Přemysla I. a od počátku měl šachování bílo-červené. Teprve roku 1462 k žádosti některých pánů moravských král německý Fridrich polepšil znak ten v odměnu za pomoc vojenskou proti stavům rakouským tím způsobem, že proměnil stříbro v šachování ve zlato. Avšak tato proměna, na kterou bylo vydáno privilegium, se neujala a teprve r. 1848, když dějepisci moravští nalezli starou listinu potvrzovací, usnesl se zemský výbor moravský, aby znakem markrabství moravského byla orlice červeno-zlatě šachovaná a aby barvy zemské, do té doby červená a bílá, byly proměněny v červenou a žlutou. Tato novota, která neměla oprávnění skutečným užíváním a byla uměle zavedena, byla právem opuštěna ve znaku republiky československé."

Všechny právní předpisy ukazují na to, že odvolávat se na středověké privilegium nemá pražádné opodstatnění, neboť v případě oprávnění měnit tinktury se nejedná o žádný závazek a už vůbec je nelze nadřazovat legislativě suverénního státu.

Znaky zemí i měst byly sesbírány v známkovém albu Znaky Republiky Československé mariánskolázeňské společnosti Káva Hag a. s./Kaffee Hag, A. G. (obrázky převzaty ze stránek Coffee Hag albums: https://www.heraldry-wiki.com.)

V roce 1947 byla vlastním nákladem v Brně vydána práce Františka Zvolského Znaky moravských měst. V ní je na začátku vyobrazen soudobý znak Moravy.

Ústavní zákon č. 57 z r. 1990 i zákon č. 3 z r. 1993 rovněž přesně stanovuje tinktury moravské orlice ve velkém státním znaku: "Ve druhém modrém poli je stříbrno červeně šachovaná orlice se zlatou korunou a zlatou zbrojí".

Vycházíme-li ze současného i prvorepublikového státního znaku, jakož i tradičního historického zemského znaku, je znakem země Moravy modrý štít s červeno-stříbrně šachovanou orlicí se zlatou zbrojí a zlatou korunou. Takto blasonovaná a definovaná moravská orlice je heraldický odborný termín heraldicky světově známý a proslulý, neměnný od svého vzniku do současnosti. Nic odlišného (i barevně) nemůže být nazýváno moravskou orlicí.

Literatura

• Bílý Jiří L. JUDr., Moravská orlice – symbol panovníka, země a národa (Tři právní významy šachované orlice), Moravský historický sborník, str. 261 – 328, Moravský národní kongres Brno 2006
• Štarha Ivan, Moravské barvy a moravská zemská vlajka (Pocta Janu Janákovi, předsedovi Matice moravské, profesoru Masarykovy univerzity), Brno 2002
• Havlík Lubomír doc. PhDr. DrSc., Symboly moravské identity, Moravskoslezská orlice č. 14/90 (redakční uzávěrka 30. 11. 1990), str.12
• Mucha Ludvík doc. RNDr. CSc., Valášek Stanislav, Vlajky a znaky zemí světa, Praha 1974
• Brožek Aleš, Ing., Lexikon vlajek a znaků zemí světa, Praha 1998
• Morawský sněmownj list č. 27 z 14. září 1848, str. 213, §5
• Hlinomaz Milan, PhDr., Ph.D., Ke státní a zemské symbolice českého státu v období 1526 - 1918

Externí odkazy

Le Grand Armorial de la Toison d´Or

Livro do Armeiro-Mor

Bayrerische StaatsBibliothek Wappenbuch

Bayrerische StaatsBibliothek Sammlung von Wappenaus verschiedenen, besonders deutschen Ländern

Bayrerische StaatsBibliothek Großes Wappenbuch

Bayrerische StaatsBibliothek Wappenbuch des Heiligen Römischen Reiches

Armoriaux

Armorial dit "Le Breton"

Armorial général

Armorial universel, avec blasons peints

Universeel wapenboek

Antwerpen: abdyen en kloosters

ManuscritTraité de blason et recueil d'armoiries, composés par Noël Le Boucq

ManuscritGrand armorial colorié, dont les blasons sont rangés sous les rubriques suivantes

Tirol, Anton: Wappenbuch - BSB Cod.icon. 310

St. Gall Abbot Ulrich Rösch's book of heraldry / p. V3

Bibliotheca Corvina Virtualis

The Royal Library of Belgium

Bergshammarsamlingen

Moravský zemský archiv: Kniha stavu panského

Erbovní knížka na rok 1941