MORAVA

Historie je svědectvím času, světlem pravdy, životem paměti, učitelkou života, zvěstovatelkou dávných dob (Marcus Tullius Cicero římský filozof, politik a spisovatel 1. stol. př. n. l.)

Wogastisburg

Sámova říše

O Sámově říši není informací mnoho, poskytuje to tedy prostor pro různé interpretace. Nejdůvěryhodnějším pramenem je kronika tak řečeného Fredegara scholastika působícího na dvoře franských králů z rodu Merovejců právě v době existence Sámovy říše. Dnes se má za to, že kronika ve své podobě je nejspíš dílem tří autorů. První dva autoři měli pocházet z Burgundska, ten druhý byl činný snad kolem roku 660 v klášteře v Chalon sur Saône. Třetí autor snad v Metách okolo roku 658 připojil kroniku Isidora ze Sevilly a vsunul do textu další informace. Kronika píše, že Sámova říše vznikla v roce 623 v době vzpoury Slovanů proti Avarům, kdy Slované porazili Avary pod vedením kupce franského původu Sáma z kraje Senonského. Sámo se svou družinou se postavil do čela Slovanů někde v oblasti hraničící s avarským kaganátem. Badatelé se domnívají, že k odboji Slovanů proti Avarům došlo někde v severozápadním pohraničí avarského kaganátu, což mohlo být někde v širší oblasti kolem soutoku Moravy a Dunaje. Sámo prokázal Slovanům v boji proti Avarům takovou užitečnost, že si ho zvolili za krále. Podrobnosti o Sámovi a jeho 12 ženách, 22 synech a 15 dcerách přes svoji zajímavost neprozrazují rozsah ani strukturu říše, letopisec neuvedl ani polohu ani jméno Sámova sídla. Lze se značnou pravděpodobností předpokládat, že bylo vzdáleno od Franské říše. Z Fredegarovy kroniky je zřejmé, že Sámova říše sousedila na sverozápadě s Durynskem, do kterého Sámo podnikal opakované odvetné vpády po vítězství v bitvě u Wogastisburgu.

Název pevnosti Wogastisburg je také jediný uchopitelný údaj. Koncovka v názvu pevnosti navazuje na germánské slovo „burg“ označující opevnění obranného charakteru, v latině se tento základ objevuje ve slově „burgus“, což označovalo strážní věž při limitu, tedy na hranici. Vzhledem k tomu, že dobové prameny jsou na informace skoupé, vedly se a dosud stále vedou o poloze a rozsahu Sámovy říše rozsáhlé polemiky. Předpokládá se, že součástí Sámova kmenového svazu byly i slovanské Korutany s knížetem Vallukem. Hranici mezi Korutany a Bavory tvořila s velkou mírou pravděpodobnosti řeka Enže. Hranice pak sledovala tok Dunaje proti proudu a někde u Řezna pokračovala k severu. Při pátrání po rozsahu říše i umístění severozápadní hranice hraje důležitou roli údaj z Fredegarovy kroniky, že k Sámově říši se po Sámově vítězství u Wogastisburgu připojil i se svým lidem srbský kníže Dervan, předtím podléhající Franské říši. Šlo o vévodu Srbů obývajících povodí Labe a Sály. Dohady se vedou rovněž ohledně lokalizace onoho Wogastisburgu od těch nejpravděpodobnějších až po ty vyloženě nepravděpodobné. Mezi uvažované lokality patřil např. Staffelberg u Staffelsteinu (Bad Staffelstein) (severní Franky v severním Bavorsku), Burk u Forchheimu (střední Franky v severním Bavorsku), Reicheneck u Keinsbachu poblíž Hersbrucku (jihovýchodní Franky v severním Bavorsku), Voigtsburg in Oelsnitz (Vogtland v jihozápadním Sasku), Wossburg (Weissenberg - Wóspork) (Horní Lužice v severovýchodním Sasku), Úhošť u Kadaně (severozápadní Čechy), Rubín u Podbořan (severozápadní Čechy), ale také např. Vídeň, Melk (Dolní Rakousy), Znojmo (jižní Morava), Mikulčice (jihovýchodní Morava), Hostýn (východní Morava) a Bratislava (jihozápadní Slovensko). V řadě případů si mnozí hledači Wogastisburgu ani neuvědomují, že sídlo náčelníka kmenového svazu Slovanů není totožné s pohraniční pevností. To zcela logicky vyplývá hned z několika skutečností. Nedošlo ke spojení tří, respektive čtyř vojenských proudů směřujících z různých směrů do centra říše, aby společně zaútočily na Sámovo centrum, dále na rozdíl od Wogastisburgu ležícím na trase Dagobertova vojska se centrum Sámova kmenového svazu nacházelo nejspíš blíže avarského kaganátu a konečně ve Fredegarově zprávě nic nenasvědčuje pro domněnku, že Wogastisburg měl význam centrální. Letopisec by asi sotva opomněl zmínit význam Wogastisburgu jako Sámova sídla či centra říše.

Diplomatická předehra

V roce 631 byla někde na území Sámovy říše přepadena karavana franských kupců. Dagobert vyslal k Sámovi vyslance Sicharia se žádostí o náhradu. Sámo vyslance nepřijal, proto se Sicharius uchýlil ke lsti a pronikl na audienci ve slovanském přestrojení. Sámo odmítl vyplatit škodu, aniž by rozhodl soud, který hodlal ustanovit za účelem vyřešení sporu, aby bylo navzájem uplatněno právo. Sámův návrh vyvolal u vyslance ostrou reakci a diplomatické jednání se začalo měnit v hádku. Sicharius se totiž neovládl a pošetile prohlásil, že Sámo a jeho lid je Dagobertovi povinen poddanstvím. Na urážku odpověděl Sámo sice diplomaticky, ale nekompromisně a vyslanec byl vykázán ze Sámova dohledu. Reakcí Dagoberta bylo válečné tažení proti Slovanům.

Průběh tažení proti Slovanům

Proti Slovanům postupovalo vojsko ve třech šicích, ba rovněž i Dagobertem najatí Langobardi. Vypadá to tedy i s Langobardy celkem na šiky čtyři. Tažení ve více proudech bylo oblíbenou taktikou po celý raný středověk. Měla totiž výhodu v tom, že oddělené menší šiky se snáze uživily drancováním a více šiků vyplenilo větší území. Ze zprávy letopisce, že Slované se připravovali na vojenský střet na několika místech z opačné strany, než krajina, do níž vkročilo vojsko Alamanů vedené vévodou Chrodobertem a zřejmě i Langobardů, vyplývá, že Dagobertovo vojsko Austrazijců se nepohybovalo v blízkosti některého z ostatních šiků. O trase postupu jednotlivých šiků se můžeme jen dohadovat. Předpokládaná trasa Alamanů zřejmě logicky vedla z Alamanie (v oblasti, kde pramení Dunaj) podle toku Dunaje kolem Řezna. Pokud se účastnili i s Dagobertem spříznění Bavoři, pak logický postup Bavorů by měl směřovat kolem Pasova. Bavoři však ve Fredegarově výčtu nejsou jmenovitě zmíněni, buď proto, že se mohli spojit s Alamany nebo výsledek jejich tažení nedosáhl patřičného významu. Trasa Langobardů stejně tak logicky mohla směřovat z Lombardie (na severu dnešní Itálie) po tzv. Jantarové stezce do Korutan, případně až dále směrem k soutoku Moravy a Dunaje. Soudě podle analogií s více známými vojenskými výpravami se austrazijské vojsko nejspíše shromažďovalo v Metách a proti Slovanům se vydávalo směrem východním podél Mohanu. Dva proudy, konkrétně voj Alamanů a Langobardů, zaznamenaly relativní úspěch, plenily totiž v pohraniční oblasti někde na trase svého postupu včetně zisku zajatců. Tyto prvotní úspěchy však zřejmě nebyly strategicky významné, neboť měly pramalý vliv na celkový výsledek výpravy. Jisté je, že na Sámovo vojsko narazil pouze jeden vojenský proud. Sámo tedy zřejmě vsadil na hlavní, nejsilnější a tudíž nejdůležitější proud Austrazijců a rozhodl se, že ho do říše nepustí. Postavil se mu na opevněném hradišti s největším oddílem Slovanů na samé hranici říše. Na rozdíl od Langobardů a Alamanů totiž letopisec nezmiňuje, že by Austrazijci pronikli na Sámovo území a tam plenili.

Bitva u Wogastisburgu

Samotný průběh bitvy popisuje kronikář Fredegar jedinou, avšak delší větou, ve které přiznává zdrcující porážku vojska Austrazijců, když po třech dnech obléhacích bojů Sámovo vojsko statečných Slovanů pobilo mnoho vojáků Dagobertova vojska a zahnalo je na útěk a ukořistilo vše, co tam prchající vojsko zanechalo. Ze zprávy vyplývá, že v pevnosti nepřebývala pouze posádka nutná k obraně pevnosti, ale větší vojsko, které plně využilo své výhody a výpadem porazilo třídenními boji unavené vojsko obléhatelů.

Výsledky války

Sámo na hlavu porazil hlavní voj krále Dagoberta, čímž uhájil svou nezávislost. Za strategii jednostranné obrany sice Sámo zaplatil nemalou cenu v podobě relativního úspěchu dvou méně významných proudů, ale fakt, že oba voje nijak výrazně nepostoupily hlouběji do nitra říše, svědčí o jejich nedostatečné síle. Zřejmě proto také slovanská vojska po vítězné bitvě neobracejí pozornost na oba relativně vítězné voje, druhým důvodem mohla být velká vzdálenost, což by svědčilo o tom, že se Wogastisburg nacházel někde na nejzápadním cípu říše. Sámo místo pronásledování vedlejších šiků raději přenesl boj na franskou stranu hranice. Po vítězné bitvě převzala strana Slovanů iniciativu, a to na několik desetiletí. Slované opakovaně vpadali do Durynska i ostatních krajin, aby pustošili království Franků. Podle kronikáře Fredegara Slované z rozkazu Sámova divoce řádili a přinutili tak Dagoberta I., aby hledal účinná obranná opatření. Pod dojmem této iniciativy se již zmíněný srbský vévoda Dervan odpojil od království Franků a přidal se ke království Sámovu. Dagobert povýšil svého syna Sigiberta na krále Austrázie a jmenoval i dva jeho nejvyšší úředníky – kolínského biskupa Chuniberta a vévodu Adalgisela, kteří pak bránili hranice Austrázie i království Franků před náporem Slovanů.

Po porážce u Wogastisburgu vyjednával Dagobert se Sámem o míru a dokonce mu nabízel vlastní dceru Notburgu za ženu. Dagobertovi příliš nevadilo, že Sámo již několik žen měl. Jak by také ano, když sám Dagobert měl ženy tři, o milenkách nemluvě. Příliš mladičká, navíc v klášteře vychovaná Notburga však pro otcovu mírovou diplomacii ještě nemohla mít mnoho pochopení a po neúspěšných prosbách, aby ji otec nevystavoval takovému osudu, zděšeně prchla do jeskyně poblíž Neckaru a život franské princezny vyměnila za život poustevnice.

Potíže způsobené porážkou u Wogastisburgu zdaleka nekončily. V roce 641 se vzbouřil durynský vévoda Radulf proti Dagobertovu synovi Sigibertovi, kterého Dagobert povýšil na krále Austrazie. Sigibert proti Radulfovi vytáhl s vojskem, Radulf se opevnil v Durynsku na jakési hoře nad řekou Unstrut, kde shromáždil vojsko ze všech stran. Zde lze vysledovat určitou podobnost s bitvou u Wogastisburgu včetně výsledku, neboť Radulf provedl zničující výpad a Sigibertova výprava skončila drtivou porážkou.

Pokusy o lokalizaci Wogastisburgu

Lokalizovat Wogastisburg se vědci i amatérští badatelé snaží už více než dvě a půl století. Problematickou tuto snahu činí skutečnost, že název Wogastisburg, ač na rozdíl od stovek hradišť je zmiňován v písemných pramenech, nedochoval se do dnešní doby. Za tohoto stavu se i přes syntézu výsledků archeologických nálezů a písemných pramenů můžeme pohybovat nikoliv v jistotě, ale v oblasti větší či menší míry pravděpodobnosti. V samých začátcích těchto pokusů o lokalizaci hrál roli jazykovědný výklad. Jako první se k lokalizaci Wogastisburgu vyjádřil v roce 1763 osvícenský badatel Gelasius Dobner, bystře postřehnuvší dvě základní informace. Hrad ležel v sousedství Srbů a slovní základ „gast“ znamená „hvozd“. Škála hledaných Wogastisburgů pomocí etymologie se postupně rozšiřovala. V roce 1772 napsal J. Thunman, že Wogastisburgem by mohl být Voigtsburg ve Vogtlandu. Historik A. G. Schwartz ve stejné době vyslovil domněnku, že možným Wogastisburgem by mohl být Wolgast (Wologoszczem) v Pomořanech. Podle Josefa Dobrovského by se mohlo jednat o Voitsberg ve Štýrsku. V roce 1837 K. Zeuss poprvé lokalizoval Wogastisburg do Čech. Měl se jmenovat Woigast a měl se nacházet někde na řece Ohři. V témže roce Pavel Josef Šafařík vyslovil pevnou víru, že Wogastisurg ležel někde na trase od Rýna podle řeky Mohanu směrem do Čech. Tuto neurčitou polohu však blíže neupřesnil. V roce 1843 se Von Ledebur pokoušel ztotožnit Wogastisburg s Wossburgem v Horní Lužici, opět bez dalších indicií. Ve stejném roce přispěl do polemiky historik Václav Vladivoj Tomek, který ve svém díle Děje země české ztotožnil Wogastisburg s vrchem Tuhošť nad dnešní vsí Smolov u Domažlic. K této hypotéze se přiklonil i František Palacký. Tuto domněnku občas obhajovali i další badatelé, dokonce vyšla studie Zpečené valy na Tuhošti, údajně tzv. Togastisburgu. Záhadou Wogastisburgu se zabýval i Augustin Sedláček, autor populární publikace Hrady, zámky a tvrze české. Podle něj se Palacký mýlil, což zdůvodňoval chybějícími dalšími zprávami o účasti Bavorů na tažení proti Slovanům. Uvažoval, že pokud by Dagobertovo vojsko táhlo Bavorskem, určitě by Fredegar neopomněl zmínit Bavory. Podle hypotézy Augustina Sedláčka stál Wogastisburg tam, kde řeka Ohře tvoří u Kadaně zákrut kolem kopce Úhošť. Slovo Wogastis považoval za zkomolené slovo slovanské a jeho začátek Wogast se podobá jménu Ugost. V záznamech z roku 1401 skutečně našel připomínku osady Úhošč patřící obci na úpatí kopce Úhošť u Kadaně. V roce 1882 své zjištění popsal v časopise Památky archeologické a místopisné. Také Sedláčkova hypotéza si získala několik stoupenců, např. v roce 1912 historika Václava Novotného, o něco později archeologa Lubora Niederle, v roce 1937 Käublera a v roce 1949 polského badatele G. Labudy. Zkrátka Wogastisburg hledali badatelé různých národností od Hostýna na východní Moravě až po „Wu gast is burg“ v Pomohaní, který je vykládán jako hrad u lesa. Mnohé lokalizace dle etymologie jsou jednostranné a neberou v úvahu stáří osídlení, umístění pevnosti v krajině nebo možné trasy postupu austrazijského vojska.

Výraznou menšinu v pokusech lokalizace dle etymologie, které trasu postupu austrazijského vojska respektovaly, tvoří stati Franze Franka z roku 1911, Rudolfa Grünwalda z roku 1958 a nemnohých dalších autorů. V roce 1911 se na základě zmínky doložené z let 1017 – 1150 o obci zvané Wugastesrode (někdy také uváděné pod jménem Wogastesrode) vyslovil historik Franz Frank, že Wogastisburg by mohl být totožný s místem zvaným Wugastesrode poblíž Staffelsteinu. Zde žil kdysi rod von Wünstenrode, jemuž patřil na hoře Staffelbergu dvorec Wugastesrode. Ve slově Wogastisburg máme na na rozdíl od Wugastesrode písmenko „o“, nicméně prostudujeme-li Fredegarovu kroniku pečlivěji, můžeme nalézt konkrétně u Fredegara na mnoha místech písmeno „o“ namísto „u“. U jeho pokračovatelů v kronice taktéž. Jméno je určitě podobnější Wogastisburgu, než různé krkolomné jazykolamy snažící se násilně tomuto názvu přiblížit za každou cenu, například Úhošť jako Wugost. Poněkud jiným jazykovým rozborem se zabýval Heinrich Kunstmann. Ten se zabýval lokalitou 10 km jihojihovýchodně od Staffelbergu s názvem Bazer Berges, do jejíž blízkosti je kladena obec Wugastesrode a provedl jazykovědný rozbor názvu. Zabýval se názvem „banz“, který by měl nést slovanské označení pro silnici nebo cestu. Je historicky doloženo, že právě u Banzer Beges se křižovaly obchodní cesty, které vedly ze severu na jih a hlavně ona mohanská cesta ze západu na východ, po níž mělo pochodovat austrazijské vojsko roku 631. Toto téma zpracoval ve svých pracích "Was besagt der Name Samo, und wo liegt Wogastisburg. Die Welt der Slaven" a "Der oberfränkische Ortsname Banz. Halbjahresschrift für Slavistik 26, München" v letech 1979 a 1981. V okolí této křižovatky obchodních cest se nachází velké množství slovanské keramiky.

Tezi o ztotožnění Staffelbergu s Wogastisburgem přijali např. univerzitní profesor Václav Vaněček a Rudolf Grünwald. Dr. E. Schwarz ve své studii oponoval, že o Wugastesrode je v historii zmínka až v roce 1017, dále nepředpokládal, že by se již v 7. století tvořila místní jména s koncovkou -rode, obsahově znamenající mýcení. Tyto argumenty však nikterak nevylučují, že pozdější koncovka -rode nahradila dřívější koncovku -burg, znamenající pevnost či opevněné místo. Negativně se k této lokalitě stavěl i H. Jacob.

Je jasné, že vojsko Austrazijců postupovalo z Austrazie (což byla severovýchodní část Franské říše, povodí Rýna, zabírající prostor od dnešní oblasti Pas de Calais přes Belgii a Lucembursko, jižní část Nizozemí, severofrancouzskou Picardii, severní část Champagne a Lorraine po německé Sársko, Porýní - Falcko a jižní část Severního Porýní - Westfálska). Pokud vycházíme z předpokladu, že Dagobertovo vojsko se tradičně shromažďovalo v Metách, jak je doloženo později, je třeba hledat Wogastisburg někde na předpokládané trase postupu austrazijského šiku, neboť v souvislosti s bitvou u Wogastisburgu jsou zmiňováni právě Austrazijci, nikoliv Alamani, Bavoři nebo Langobardi. Protože Wogastisburg stál v cestě Austrazijců, nikoliv Alamanů, kteří se po celé trase pohybovali kolem Dunaje, nebo Langobardů, kteří mohli dorazit k Dunaji v závěrečné fázi pochodu, podunajské krajiny jako přicházejíci v úvahu coby místo hledaného Wogastisburgu je tedy možno zcela vynechat. A to tím spíš, že Wogastisburg je nutné hledat někde blízko Franské říše, neboť kronikář na rozdíl od Sámova sídla znal jméno oné pevnosti, a to dokonce třicet let po oné události. Rovněž je nutné tuto pevnost hledat někde blízko Durynska, kam podle zápisu kronikáře po vítězné bitvě opakovaně vpadal Sámo. A konečně je nutno hledat tuto pevnost poblíž území srbského vévody Dervana, což bylo na západě dnešního Saska a východě dnešního Saska - Anhaltska. Lokalizace Wogastisburgu některými badateli na jižní Moravu nebo do oblasti bratislavské brány či vídeňské kotliny kromě toho, že nerespektují možný postup austrazijského voje, vycházejí z mylného ztotožnění Wogastisburgu se Sámovým sídlem. Určitým vodítkem pro lokalizaci Wogastisburgu může být Fredegarův popis o něco pozdějšího Dagobertova tažení proti Slovanům, kde Dagobert vytáhl z města Met a přitáhl s vojskem k Mohuči, zamýšleje překročit Rýn. Uvedený popis Dagobertovy cesty totiž kopíruje v raném středověku významnou tzv. Královskou cestu, která vycházela právě z Met a pokračovala přes Mohuč podél řeky Mohanu a posléze procházela Poohřím. Byla významným obchodním spojením mezi Porýním a Čechami, ale rovněž jednou z nejčastějších tras franských vojenských výpadů. Na této trase přichází v úvahu několik hradišť. Hradiště na vrchu Rubín u Podbořan disponuje valy z doby železné, jiné však jsou z doby 7. - 9. století. Na Rubínu bylo nalezeno několik artefaktů avarského původu. Přestože většina předmětů je datována 8. stoletím, několik je z přelomu 6. a 7. století, jedno postříbřené nákončí bylo datováno do 7. století. Pokud bychom posoudili uvažované lokality na trase z města Mety směrem východním jako místa schopná odolat náporu silného austrazijského voje z vojensko-strategického hlediska, tak rozlohou poměrně malý a ze tří stran poměrně snadno přístupný Rubín u Podbořan by asi sotva odolal třídennímu náporu nepřátelského vojska. Rozlohou malá lokalita 1 ha a obvodu asi 450 m by šla snadno obklíčit ze všech stran a nevešlo by se do ní větší vojsko schopné ne pouze ubránit výšinu, ale výpadem rozdrtit početné vojsko útočníků a jednoznačně rozhodnout bitvu.

Naopak Úhošť u Kadaně je lokalita o ploše přes 70 ha příliš rozsáhlá na to, aby ji bylo možno ubránit po celém obvodu přes 4000 metrů. Z dálky vypadá sice impozantně, nicméně svahy jsou pro útočící vojsko přece jen relativně zdolatelné. Tuto rozlehlou stolovou horu jako možný Wogastisburg zproblematizoval archeologický výzkum, který sice potvrdil osídlení hradištního typu, avšak ze starší doby. Úhošť byla osídlena od pozdního neolitu (5. tisíciletí př. n. l.) lidem s vypichovanou keramikou, ve 2. tisíciletí př. n. l. lidem knovízské kultury, v době laténské (5. - 1. stol. př. n. l.) Kelty, kteří zde žili na neohrazeném výšinném hradišti a zanechali zde nečetné zlomky keramiky. Stáří osídlení lokality sice nevylučuje jeho pozdější využití k obranným účelům, archeologové však nenašli žádné známky oppida, opevněného keltského sídliště městského charakteru. Stejně tak není doloženo slovanské osídlení. Nic nenasvědčuje tomu, že by Úhošť mohla být oním Wogastisburgem. Kromě toho se zde nenašla ani stopa po nějakém obranném systému nebo valu. Obdobně dopadla lokalita Tuhošť u Domažlic, kde archeologové sice potvrdili existenci hradiště, avšak až z 10. století.

Obě lokality severozápadních Čech i ona lokalita v západních Čechách navíc leží asi 200 km od tehdejší hranice slovanského osídlení, tedy poměrně v hloubi slovanského území. Letopisec se nezapomněl pochlubit, že vojsko Alamanů i Langobardů, plenilo na území, do kterého tato vojska vstoupila. Poněvadž se Fredegar nezmiňoval, že by austrazijské vojsko prošlo delším pochodem nepřátelským slovanským územím, kde plenilo, lze předpokládat, že k boji došlo u první slovanské pevnosti. Řada badatelů respektujících směr postupu austrazijského vojska si ovšem neuvědomuje, že slovanské osídlení v 7. století zasahovalo poměrně daleko na dnešní bavorské území. Pokud se Sámo postavil Dagobertovi na samé hranici říše, jako nejpříhodnější se jeví Limes Sorabicus (srbský val) v horním Pomohaní, linie, za níž bylo vyhlášeno embargo na vývoz zbraní, zejména mečů, Slovanům. Údolí horního Mohanu bylo západní výspou slovanského osídlení.

Impozantní hradisko Staffelberg u Staffelsteinu se zvedá nad údolím horního Mohanu jako stolová hora o ploše asi 3 ha a obvodu 700 m se strmými, prakticky nezdolatelnými skalnatými srázy, obkroužená zalesněnými valy vysokými až 10 metrů, které obepínají plochu asi 60 ha o obvodu 2700 metrů. Na Staffelbergu našli archeologové známky osídlení již v době neolitu, dále zde sídlilo asi pět eneolitických kultur, na této ploché stolové hoře bylo vybudováno pozdně keltské oppidum s dvojím opevněním, byla zde vybudována římská pozorovací stanice, výšinu využívali i Germáni. Přímo na Staffelbergu osídlení Slovanů doloženo nebylo, podobně jako na Úhošti u Kadaně, zato bylo hojné osídlení Slovanů doloženo všude kolem. A tak jako Slované využívali dřívějších hradišť lužické nebo slezsko-platěnické kultury nebo keltských oppid jako útočištných hradišť (Klášťov, Hostýn, Staré Zámky u Líšně apod.) a tak jako využívali výšinných útočištných hradišť, přestože přímo na nich nesídlili (např. Klášťov), nebylo by žádným překvapením, kdyby i Sámo využil strategicky umístěného hradiště ke svým obranným účelům. Plošina chráněná ze všech stran strmými skalnatými srázy obkroužená dalším valem ji činila prakticky nedobytnou.

Lokalita je jako stvořená pro úspěšnou obranu proti útočícímu vojsku a vhodná jako výchozí útočiště k nečekanému výpadu. Však také archeologové zaznamenali na úpatí Staffelbergu stopy bojiště. Na plošině stojí gotický kostelík původně s románským charakterem zasvěcený svaté Aldegundě, světici z Franské říše, Dagobertově abatyši v klášteře v Maubeuge. Aldegunda žila v době Sámově a zemřela tři roky po něm.

Lokalita Staffelberg se s určitou mírou pravděpodobnosti jeví jako poměrně silný kandidát na roli možného Wogastisburgu. Ostatně z Staffelbergu je Durynský les a Durynsko, kam Sámo po vítězné bitvě opakovaně prováděl vpády, na dohled.

Literatura

• Michal Lutonský, Naďa Profantová, Sámova říše, Praha: Academia, 1995
• Miroslav Ivanov, Podivuhodné příběhy, Praha: nakladatelství Práce, 1979, str. 11 - 29, kapitola Záhada Wogastisburgu
• Lubomír Emil Havlík, Kronika o velké Moravě, Brno: Jota, 1993
• Dagmar Bartoňková, Lubomír Emil Havlík, Zdeněk Masařík, Radoslav Večerka, Magnae Moraviae Fontes Historici I, Brno: Ústav klasických studií a Ústav archeologie a muzeologie, Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, 2008

Externí odkazy

Sámo a Wogastisburg