MORAVA

Markrabství moravské jest země svobodná, má vlastní politická práva a svobody a nedá se o ně připravit... Dříve Morava v ohni a popeli zahyne, než aby trpěla nějakého u víře nucení. (řeč na zemském sněmu Markrabství moravského v Brně v roce 1550 - Václav z Ludanic, moravský zemský hejtman a královský komisař, 16. stol.)

Velké povstání Valachů

Úvod

V 1. polovině 17. století na hornatém Valašsku vykrystalizovalo jádro odporu proti Habsburkům, který přerostl v největší lidovou vzpouru našich dějin po husitských válkách. Jednalo se v podstatě o celý řetězec menších či větších povstání na sebe časově bezprostředně nebo vzdáleně navazujících, znamenajících čistého času čtyřiadvacet let téměř nepřetržitě hořícího nebo alespoň doutnajícího odporu. Tato povstání byla kolektivní obranou proti nepřiměřenému útlaku vrchnosti mnohdy zvýrazněnému zvůlí jednotlivců z jejích řad. Tato povstání sledovala především zachování náboženských svobod, avšak dotýkala se též moravské státní svrchovanosti.

Situace před povstáním

Již koncem 16. století se obyvatelé Valašska bouřili proti majitelům panství, kteří se chovali zpupně a svévolně. Obzvláště nechvalně známý Zdeněk Kavka Říčanský z Říčan, který za velkou sumu zakoupil v r. 1574 brumovské panství, byť luterán, se snažil z poddaných vyždímat co nejvíce. Zdeněk Kavka byl člověk obzvlášť bezohledný a hrubý, který nejenže ožebračoval poddané, ale zpronevěřil také jako bývalý správce vsetínského a lukovského panství peníze sirotků po Janu Nekšovi z Landeka na Vsetíně a Lukově. V roce 1580 zakázal nekatolické bohoslužby, zakázal poddaným chovat včely, zakázal v panském pást kozy a další dobytek, kácet dřevo, chodit do lesů na dubovou kůru, kterou poddaní potřebovali k vyčiňování kůží a poddané nutil bitím a vězením k různým novým povinnostem. Znemožňoval měšťanům vaření i šenkování piva. Svobodnému zemanovi z Poteče spálil výsadní listinu a donutil ho robotovat. Poddaní z Kavkova panství utíkali nejčastěji do Trnavy a okolí. Vizovičtí poddaní se proti Zdeňku Kavkovi marně bránili u zemského soudu, dokonce si na něj stěžovali u samotného císaře. Nakonec byl Kavka 19. července 1582 ze zálohy zastřelen u Zádveřic. Též pozdější majitel panství, horlivý katolík Emerich Dóczy, neurvalý a násilnický přistěhovalec z Uher, vydíral poddané, neúnosně je přetěžoval a páchal na nich zřejmé křivdy. Tento pán svévolně zvýšil roboty ze 3 dnů na 6 dní v týdnu. Až hněv lidu naplno propukl při vzpouře v obci Jasenné, kde poddaní přepadli Dóczyho, když jel na hon, „šaty z něj ztrhali a posekali a obušky a kyji jej hnali až do města Vizovic, také panského drába při tom zabili, fojta poranili a z vězení pustili vězně“.

Před rekatolizací se k evangelické víře hlásilo 70 až 90 % obyvatel zemí Koruny české, většinou luteránů, na Moravě to bylo asi 85 až 90%, poměrně dost bylo novokřtěnců, bratří habrovanských, nezanedbatelnou církví byla jednota bratrská, byť asi pouze s 5% obyvatelstva. Mezi pány na Moravě bylo evangelíků méně, přesto skoro 70%. To se začalo pomalu měnit nástupem radikální rekatolizace na přelomu 16. a 17. století. Aktivitou v tlaku na protestanty v roce 1598 oplýval především nově zvolený kardinál František z Ditrichštejna. Tento tlak se vystupňoval, jakmile člen moravského zemského soudu evangelík Karel starší z Žerotína dal v roce 1598 na svých statcích zajmout a uvěznit císařského úředníka za násilí páchané na svých poddaných, což se stalo roku 1599 záminkou k nepravdivému obvinění ze zlehčování císařského majestátu zemským podkomořím Zikmundem z Dietrichštejna. Katolíci cílevědomě využívali sebemenší příležitosti k obsazování nových pozic. Katolickou stranu výrazně posílilo též přeběhnutí evangelíků ke katolíkům, což byl případ např. Karla z Lichtenštejna, Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka a především Albrechta z Valdštejna. Rekatolizace na území Moravy značně zesílila příchodem určitého počtu katolíků z Čech, kteří na Moravě získali panství, někteří z nich například sňatkovou politikou. Dalším katolickým nápadníkům, kteří usilovali o sňatek s bohatou dědičkou lukovského a vsetínského panství katoličkou Lukrécií Nekšovou z Landeka, vypálil rybník evangelík Arkleb Prusinovský z Víckova, čímž vydráždil příslušníky moravské katolické šlechty do té míry, že v roce 1604 kontrovali odkoupením holešovského panství katolíkem Ladislavem Popelem z Lobkovic. Václav Nekeš však v roce 1606 slíbil dědictví vlastního majetku rodu Prusinovských. Katolíci mohli vyletět z kůže. Odkaz byl zapsán do zemských desek a podle zápisu mělo dědictví přejít na manžela Lukrécie Nekšové a po jeho smrti vždy na nejstaršího člena rodu Prusinovských z Víckova. Václav Nekeš zemřel v únoru 1607, čímž rozsáhlý majetek statků Lukova, Rymic a Přílep připadl Lukrécii. Avšak dříve, než nemocná Lukrécie, v roce 1608 náhle a nečekaně zemřel Arkleb, jinak do té doby od pohledu kypící zdravím. Situace spadlé do klína briskně využili olomoučtí jezuité a v úsilí o vliv na východní Moravě obratně představili vdově Lukrécii Nekšové nezámožného, ale ambiciózního a podnikavého nápadníka Albrechta z Valdštejna, který se s Lukrécií oženil v květnu 1609. Valdštejn už od prvopočátku dával najevo, že bude na svých panstvích vládnout nekompromisně, pevnou rukou a s vojenskou ráznosti. Za pouhý rok po své svatbě s Lukrécií dal v roce 1610 ve Vsetíně popravit svého písaře za to, že ukořistil z Valdštejnova majetku jeden tisíc dvě stě zlatých, kteroužto částkou obdaroval svoji milou v Meziříčí. Po svatbě si Valdštejn vytyčil další hlavní metu, a to zrušení odkazu Václava Nekše. V červnu 1610 spolu s manželkou Lukrécií zavítal na Čejkovice přesvědčit v tomto směru Jana Adama Prusinovského z Víckova, kterému měl připadnout majetek po smrti obou manželů, totiž Albrechta a Lukrécie. Kupodivu se za úplatek, navíc v podstatě za pakatel, Jan Adam dědictví neuváženě zřekl, ba dokonce slíbil v tomto smyslu ovlivnit i svého strýce Viléma Prusinovského z Víckova na Bystřici pod Hostýnem. To však už nestihl, neboť do konce roku 1610 Vilém zemřel. Bystřického panství se ujala Vilémova sestra Bohunka, manželka Václava Bítovského z Bítova a sestra Arkleba Prusinovského z Víckova. Proti své někdejší švagrové Lukrécii Nekšové vystupovala Bohunka Prusinovská z Víckova neoblomně. Rodinný spor se vyhrotil natolik, že dospěl až k soudu, ale ten již nestačil spor rozhodnout pro úmrtí Lukrécie 3. března 1614. Zprvu zaskočený Albrecht z Valdštejna okamžitě využil vzniklé situace a za pomocí vlivných kontaktů s císařem od něj získal v roce 1615 plnou moc, na základě které mohl volně nakládat se získaným majetkem.

Albrecht z Valdštejna využíval všech příležitostí, aby navýšil své zisky, čímž si zadělával na budoucí problémy. Bezohledně zbavil vsetínské měšťany práva várečného, založil panský pivovar a panský šenk a tím měšťany připravil o zisk. Valdštejn se nerozpakoval ani potírat náboženské svobody. Na celé vsetínské panství přizval jezuity a evangelické fary obsadil katolickými duchovními.

Stavovské povstání v Čechách

Ve dnech 21. až 23. května 1618 vypuklo v Praze české stavovské povstání, jehož výraznou vůdčí osobností byl hrabě Jindřich Matyáš Thurn. Hned na druhý den zvolil stavovský sjezd třicetičlennou vládu direktorů rovnoměrně složenou s pánů, rytířů a měšťanů. Povstalci spoléhali na dohodu s císařem, avšak Matyáš Habsburský odmítl s českými stavy vyjednávat a obrátil se o pomoc ke španělskému králi Filipovi III. rovněž z rodu Habsburků, který poslal do Čech vojsko pod velením generála Buquoye. Na pomoc Čechům vypravil říšský kurfiřt Fridrich Falcký z rodu Wittelsbachů vojsko, které vedl generál Jiří Fridrich Hohenlohe, známý též jako hrabě z Hollachu. Rovněž vévoda Karel Emanuel I. Savojský vyslal na podporu českých stavů asi 2000 mužů, které vedl Petr II. Arnošt Mansfeld. Čeští stavové listem z 25. května 1618 vyzvali Moravu, aby se připojila k českému stavovskému povstání proti necelý rok vládnoucímu králi Ferdinandovi II. Štýrskému z rodu Habsburků. Albrecht z Valdštejna jako čerstvý katolík náležel k té poměrně nepočetné části moravské šlechty, která se snažila připojení Moravy k českému povstání zabránit. Avšak k českému stavovskému povstání se nechtěl připojit ani evangelík Karel Starší z Žerotína. Tento zkušený politik prozřetelně rozpoznal hrozbu ozbrojeného konfliktu: „Čechové se snaží stát se slavnými tím, že zahubí svoji vlast. Jejich porážky budou počátkem našich, ale vina bude naprosto jejich. Poněvadž sami sebe opustili, nemohou si stěžovat, opustíme-li je my a jiní.“ Pod jeho vlivem se moravská politická reprezentace usnesením z 25. června 1618 k českému stavovskému povstání proti císaři nepřipojila a zůstala v konfliktu neutrální. Tím padla i možnost útoku na Vídeň. Ale na zemském sněmu v prosinci roku 1618 moravská radikální skupina vystupovala ve prospěch českého povstání. Dne 20. března 1619 zemřel císař Matyáš a jeho nástupce Ferdinand II. Štýrský z rodu Habsburků korunovaný českým králem ještě za Matyášova života se prakticky nemohl ujmout vlády.

Stavovské povstání na Moravě

Na jaře 1619 došlo na Moravě pod vlivem tažení Thurnova povstaleckého vojska koncem dubna z Čech na Moravu k politickému převratu. Pro povstání byl získán Sedlnického pluk u Znojma a důstojníci pluku Jiřího z Náchoda odmítli z popudu plukovníka Stubenfula svému veliteli poslušnost a postavili se na stranu českého stavovského povstání. Kolem Olomouce se připravovala vzpoura nižších důstojníků a vojáků Valdštejnova pluku. Albrechtovi z Valdštejna se však v pravém okamžiku v Olomouci podařilo získat stavovskou pokladnu s 96 000 tolary, ujel ze země do Vídně a peníze odevzdal císaři. Dne 2. května 1619 pronikla skupina povstalců do Brna a svolala schůzi evangelických stavů. Iniciativy se ujal Ladislav Velen z Žerotína, bratranec v tomto ohledu opatrného Karla staršího z Žerotína. 3. května obsadila Brno Sedlnického a Stubenfulova jízda a purkmistr musel vyvázat z poslušnosti městu posádku hradu Špilberka, čímž povstalci ovládli tuto strategickou pevnost. Povstalci navštívili kardinála Ditrichštejna v jeho paláci a přinutili jej, aby se stáhl do ústraní a zařídil navrácení Valdštejnem ukradených peněz. Karlu staršímu z Žerotína byla důrazně vyčtena jeho opatrnost. Zemský sněm zahájený v Brně 4. května potvrdil převrat, tedy abdikaci Ditrichštejna z funkce velitele zemského vojska a z jeho úřadů, dále potvrdil svržení zemského hejtmana Ladislava z Lobkovic. Podobně jako před rokem v Čechách bylo i na Moravě zvoleno direktorium čítající 30 členů za účelem prozatímního řízení zemských záležitostí. Zemský sněm určil direktoriu, aby ze země vypověděl jezuity, vyměnil rady a purkmistry v královských městech a potrestal zrádného Albrechta z Valdštejna. Jan Adam Prusinovský z Víckova zahájil spolupráci s moravskými direktory a byl dosazen do zemského soudu jako zástupce rytířského stavu.

Majitel brumovského panství na Valašsku Jan Kavka z Říčan se již v květnu 1619 postavil proti vzbouřeným moravským stavům a setrval na straně císaře. Ignoroval výzvy, aby se dostavil k osobnímu jednání do Brna a raději své sídlo na brumovském hradě dobrovolně opustil i s manželkou, synem a třemi dcerami a také s nevlastními dcerami z manželčina předchozího svazku. Díky tomu bylo zřejmě zažehnáno povstání Valachů na brumovském panství. Valaši totiž vyhrožovali, že nebudou-li splněny jejich požadavky ohledně náboženských svobod, přizvou si na pomoc 3000 knechtů houfujících se na Ostravsku.

Direktorium mělo eminentní zájem na vojenském využití hradu Brumova, proto již 19. května nařídilo přesun 100 pěších vojáků z Thurnova českého vojska na hrad Brumov především k ochraně Vlárského průsmyku, strategického přechodu do Uher. V létě byli tito pěší vojáci nahrazeni stovkou mušketýrů převelených sem z Olomouce. Správa brumovského panství byla počátkem června 1619 svěřena vojenským komisařům, šlechticům z blízkých panství, stojícím na straně stavovského povstání. Vojenští komisaři v dalších týdnech zajišťovali kromě obranyschopnosti hradu i zásobování jeho posádky proviantem. Bylo záhodno nahradit zbraně odvezené do Olomouce a navrácené do majetku Zoubků ze Zdětína. Byla přivezena tuna střelného prachu. Brumovský hrad zřejmě zůstal po celou dobu stavovského povstání pod správou pověřených komisařů.

Direktoři pověření moravskými odbojnými stavy správou Moravy splnili úkol ohledně Valdštejnova potrestání tak, že prohlásili Albrechta z Valdštejna za zrádce a odvetou za ukradené stavovské peníze zkonfiskovali jeho statky.

Na konci července se oddělil Jindřich Duval Dampierre od císařské armády, kterou vedl generál Karel Bonaventura Buquoy (čti Bykuá), aby napadl evangelíky ovládanou Moravu, ale k žádným bojům zatím nedošlo. Dampierre disponoval asi osmitisícovým vojskem. Nejprve vytáhl na Mikulov a pokračoval dále přes Retz a Lávu nad Dyjí na Moravu. Cesta tohoto vojska byla značena pleněním, pálením, rabováním, loupežemi a vyvražďováním. Přes 40 jihomoravských vesnic bylo k 1. srpnu 1619 zcela vypleněno a spáleno. Dampierrovo vojsko při svých výpadech na sever od řeky Dyje plenilo tento kraj, přičemž pronikalo při svých pustošivých nájezdech i na čejkovické panství Jana Adama Prusinovského z Víckova. Moravští evangeličtí stavové reagovali vysláním vojska plukovníka Tiefenbacha v počtu 3500 vojáků. Dne 5. srpna 1619 došlo ke střetu mezi Strachotínem a Dolními Věstonicemi. Moravská stavovská armáda pod velením Tiefenbacha a Ladislava Velena z Žerotína díky Tiefenbachově strategii zvítězila v bitvě na Petrově louce nad početnějším Dampierrovým vojskem, ve kterém urputně bojovaly oddíly Maxmiliána z Lichtenštejna a Albrechta z Valdštejna.

Albrechtova iniciativa nahrála do karet direktorům, kteří dva dny nato 7. srpna 1619 vypověděli Valdštejna ze země. Povstání ihned po bitvě získalo na dynamičnosti, která se projevila mimo jiné i v tom, že byly zabavovány statky tzv. zemským škůdcům věrným císaři, jako byl např. Zdeněk Žampach, a na panství byli dosazováni úředníci věrní direktorské vládě. Několik členů direktoria bylo vyměněno za osoby oddané povstání, jako byl Karel Bruntálský z Vrbna nebo Karel Kounic. Zbraně, které Valdštejn shromáždil na vsetínském zámku a na lukovském hradě, byly na příkaz direktorů odeslány do zemské zbrojnice v Olomouci. Na zkonfiskovaných statcích byl sepsán Valdštejnův majetek. Této události využili vsetínští poddaní, kteří sepsali své stížnosti na bývalou vrchnost a ve dvou svazcích je odevzdali moravským direktorům.

Obdobně jako Valdštejn dopadl i Jan Kavka z Říčan. Direktorium Kavkovi z moci úřední zabavilo brumovské panství a Jana Kavku vypovědělo ze země. Na Jana Kavku měla konfiskace jeho poměrně velkého panství těžký ekonomický dopad. Pozbyl také poručnického dohledu na statky Zoubků ze Zdětína ve Zdounkách a v Habrovanech.

Vojenská hrozba z jihu však nebyla zcela zažehnána, neboť Jindřich Duval Dampierre vybudoval u Nových Mlýnů a Mikulova na lednickém panství Karla z Lichtenštejna opevněný tábor. Stavovské vojsko se opevnilo proti němu a svádělo s ním dělostřelecké souboje a jezdecké šarvátky. Někdy v tu dobu stavové vyhověli žádosti Jana Adama Prusinovského z Víckova, aby získal panství Albrechta z Valdštejna – Lukov, Rymice a Vsetín, o které v minulosti vedl dědický spor. Jan Adam obdržel Valdštejnovy zkonfiskované statky částečně též jako odškodnění za své Dampierrovými vojáky zpustošené čejkovické panství.

Dne 19. srpna 1619 byl generálním sněmem zemí Koruny české prohlášen za sesazeného Ferdinand II. Štýrský a 27. srpna 1619 byl na návrh Čechů zvolen všemi zeměmi Koruny české za českého krále Fridrich Falcký. Byl vybrán jako nejvhodnější z několika kandidátů zřejmě pro jeho kalvínské vyznání. Nezanedbatelnou roli zde sehrály i příbuzenské vztahy s anglickým a dánským králem a nizozemským místodržícím. O den později byl naopak svržený Ferdinand II. zvolen a korunován ve Frankfurtu římským císařem, mimochodem také hlasem Fridricha Falckého, který byl slavnostně korunován českým králem 4. listopadu 1619. V blízkém kruhu nového českého krále se angažuje jako královský rádce Jan Adam Prusinovský z Víckova. Události nabraly svižného tempa. Evangelíkům měly být vráceny kostely i sbory, které jim katolíci předtím odebrali. V prosinci 2019 byl moravským stavovským sněmem zvolen za moravského zemského hejtmana Ladislav Velen z Žerotína a v úřadě byl potvrzen Fridrichem Falckým.

Koncem roku 1619 byla Vídeň ohrožována z východu sedmihradským knížetem Gáborem (Gabrielem) Bethlenem a ze západu Thurnovým vojskem, kde bojovaly i moravské pluky. Koncem listopadu zatlačila tato vojska císařské až k Vídni a očekávala se jejich kapitulace. Z Polska však vpadl do Horních Uher ovládaných Gáborem Bethlenem Jiří Drughet a Gábor Bethlen raději uzavřel s Ferdinandem II. příměří. Válka se tak vracela na území Moravy a Čech. Počátkem února byl v Brně slavnostně uvítán Fridrich Falcký jako moravský markrabě. Hold novému markraběti odmítl pouze jediný významný člen evangelické části stavovské obce Karel starší z Žerotína. Během Fridrichova pobytu na Moravě v únoru 1620 vpadly na Moravu na katolické straně stojící a Ferdinandem II. najaté poněkud zdivočelé hordy polských kozáků, tzv. lisovčíků, pojmenovaných podle jejich dřívějšího velitele - polského plukovníka Alexandra Josefa Lisowského.

Poddaní ze vsetínského a rožnovského panství měli v úmyslu jak nájezdníkům, tak katolickým pánům vzdorovat a v únoru 1620 vyhrožovali majiteli Meziříčí Jetřichovi z Žerotína, že se budou bránit s nasazením života.

Před nájezdem lisovčíků byl ušetřen pouze Holešov zásluhou katolického kněze - holešovského faráře Jana Sarkandera, který zorganizoval procesí, které vyšlo lisovčíkům vstříc s monstrancí za doprovodu náboženské písně. Lisovčíci se zarazili, sesedli z koní poklonili se monstranci a přidali se ke zpěvu. Holešov obešli, dokonce na místě zanechali vojáka informujícího opozdilce, že v Holešově se neplení. Další města a vesnice, zejména evangelické, však byly nemilosrdně vydrancovány, přičemž značné škody na majetku utrpěl Václav Bítovský z Bítova, který mimochodem s Janem Sarkanderem vedl majetkové soudní spory. To jen zesílilo podezření, že předešlý pobyt Jana Sarkandera v Čenstochové a v Krakově měl posloužit k tajnému dojednání pomoci lisovčíků rakouskému císaři Ferdinandovi z pověření Ladislava Popela z Lobkovic. Jan Sarkander se snažil uprchnout, čímž podezření znásobil, ale byl dopaden u Troubek, souzen, když soudcem byl právě Václav Bítovský z Bítova, a podroben právu útrpnému. Jan Sarkander však neprozradil, co mu svěřil Ladislav Popel z Lobkovic, a na následky několikerého krutého mučení zemřel 17. března 1620 v Olomouci.

Jan Adam Prusinovský z Víckova si vymohl na jaře 1620 u moravských stavů a zemského hejtmana Ladislava Velena z Žerotína navrácení části zbraní, které na Lukově a na Vsetíně shromáždil Albrecht z Valdštejna. Tyto zbraně byly po Valdštejnově útěku k císaři převezeny do zemské zbrojnice v Olomouci. Jan Adam takto nabyté zbraně znovu uložil na Lukově k těm, které zde byly shromážděny kvůli strategickému významu místa a také proto, aby posloužily k vyzbrojení zemské hotovosti, která se sbírala z poddaných a měšťanů hradišťského a olomouckého kraje, tedy i valašských poddaných Jana Adama. Valachům v čele s Janem Adamem byla svěřena obrana horských průsmyků na severovýchodní moravské hranici, odkud hrozilo nebezpečí nájezdů již zmíněných lisovčíků.

Vše nasvědčovalo tomu, že nadějné vyhlídky na obnovení náboženských svobod již nic zvrátit nemůže. Těmto vyhlídkám však učinila přítrž bitva na Bílé hoře 8. listopadu 1620, kdy bylo české stavovské vojsko přibližně za dvě hodiny rozehnáno. Na straně povstalců tak skutečně bojoval v podstatě jediný pluk žoldnéřů placený z moravských zemských peněz. Fridrich Falcký ze země kvapně uprchl do Vratislavi. Král s přízviskem zimní ve skutečnosti nevládl pouze jednu zimu, ale něco přes rok.

Tato krátká a pouze zdánlivě bezvýznamná bitva měla ve skutečnosti nedozírné následky. Pod tlakem okolností kapituloval prosincový moravský zemský sněm v Brně, který se podvolil císařskému generálu Buquoyovi a žádal císaře o milost. Nejdříve tak učinili i ti nejradikálnější z radikálních, jmenovitě Ladislav Velen z Žerotína a Jindřich Matyáš Thurn. Císař Ferdinand II. se však rozhodl využít drtivé porážky stavů k rozdrcení stavovství, likvidaci autonomie zemského práva a k radikálnímu prosazení absolutismu. Stavovské povstání označil za ohavnou rebelii opravňující panovníka k nejtěžším hrdelním a majetkovým trestům. Nesmlouvavost císaře Ferdinanda II. Štýrského měla za následek, že se oba uchýlili do exilu, odkud organizovali další protihabsburský odboj. Okolo Ladislava Velena z Žerotína se soustřeďovali moravští protihabsburští odbojáři ve Slezsku a okolo Jindřicha Matyáše Thurna zase v Uhrách. Ladislav Velen navázal spojení se slezským knížetem a braniborským markrabětem Janem Jiřím Krnovským, hrabě Thurn obdobně a za stejným účelem kontaktoval sedmihradského knížete a zvoleného uherského vzdorokrále Gábora Bethlena. Jan Adam Prusinovský z Víckova, který zásadově odmítl žádat o jakoukoliv milost, byl v té době k dispozici Ladislavu Velenovi ve Slezsku. Po bělohorské bitvě nekapituloval ani Petr Arnošt II. Mansfeld, jehož posádky po nějaký čas držely v Čechách Tábor, Třeboň a Zvíkov.

První velké povstání Valachů

Akce valašských rebelů

Po bitvě na Bílé hoře začal císařský generál Karel Bonaventura Buquoy od západu postupně obsazovat celou Moravu, která se vzdávala bez odporu. Na jednotlivých místech ponechával své posádky sestavené z vojáků různých národností, avšak placené z peněz španělského krále, proto je soudobí kronikáři nazývali „Španěly“. Poddaní ze vsetínského a rožnovského panství zůstávali jedinými, kteří se jednoznačně odmítli smířit s důsledky bělohorské porážky. Byl to právě radikální způsob rekatolizace, který povstání Valachů podnítil. Situaci nahrával též poměrně vágní způsob katolické správy v oblasti hornatého pohraničí. Necelý měsíc po bitvě na Bílé hoře došlo k prvnímu známému vystoupení valašských povstalců jak proti katolické vrchnosti usilující o obnovu nevolnických vztahů, tak proti císařským intervenčním vojskům. Dne 2. prosince 1620 Valaši pronikli do hradu Lukova, kde pobili mnoho vojáků císařské posádky. Pravděpodobně již na konci roku 1620 dorazily na direktoriem zkonfiskovaná panství Lukov a Vsetín oddíly, které vyslal Albrecht z Valdštejna. Buquoyovy oddíly na východní Moravu dorazily pravděpodobně v lednu 1621. Jan Kavka z Říčan se snažil své dočasně zkonfiskované brumovské panství získat zpět. V lednu 1621 proto žádal císaře, aby poručil jeho brumovským poddaným, nechť se podřídí svému pánu. Valaši se však vzpírali přijmout opětovně svrchovanost nenáviděného pána. Není přesně známo, kdy se Jan Kavka z Říčan do Brumova vrátil, ovšem po větší část roku 1621 až do začátku podzimu byl zřejmě hrad Brumov opět v moci císařských vojáků a sloužil jako opěrný bod proti nepřátelům vládnoucích Habsburků. Od ledna 1621 valašští povstalci systematicky přepadali města, městečka, hrady a zámky na východní Moravě. Útoky cílily zvláště na sídla habsburské moci, tedy císařské vojenské posádky, na statky olomouckého biskupa a na statky šlechty věrné císaři. Dne 5. ledna vpadli vsetínští Valaši do Malenovic, kde pobili vojenskou posádku, 8. ledna vpadli do Vizovic, kde ukořistili množství stříbra a peněz a 12. ledna vpadli do Zlína a opětovně na Lukov, posléze pročesávali veškeré okolí a zabíjeli císařské vojáky. Zaútočili i na biskupský hrad Hukvaldy, zde však bez úspěchu.

Reakce císařských nenechala ne sebe dlouho čekat. Dne 27. ledna 1621 obsadilo asi 500 císařských vojáků město Holešov. Císařské posily postupovaly 30. ledna proti vzbouřeným Valachům od Holešova a Hranic a vypálily Zlín a okolní vesnice. Povstalci však nedopřávali císařské posádce v Holešově žádného odpočinku a během února ji nejednou ohrožovali. Naopak císařští z Holešova podnikali výpady do okolí, které důkladně plenili.

Někdy začátkem února 1621 Valaši obsadili Meziříčí s úmyslem nevpustit vojsko do města, takže Meziříčané město kvapně opouštěli a prchali do okolí. O akcích Valachů zevrubně informoval olomouckého biskupa a čerstvě jmenovaného zemského gubernátora a nejvyššího císařského komisaře na Moravě Františka z Ditrichštejna meziříčský pán Jetřich z Žerotína. Podle jeho odhadu počet valašských povstalců počátkem února 1621 čítal na pět tisíc. Jetřich v listu z 8. února 1621 Ditrichštejnovi žaloval, že Valaši z vsetínského statku verbovali do svých řad další Valachy, zejména z Rožnovska, a informoval, kterak v první části ledna vpadli do Malenovic, na Lukov a do Vizovic, mnohé přívržence císaře zbili a působili značné škody.

Dne 6. března 1621 císařské vojsko pod vedením generála Dampierra se 2000 mušketýry a rejtary přitáhlo k Meziříčí, aby napadlo město kontrolované posádkou rebelů. V tu dobu zřejmě nepočetní vzbouřenci vidouce takovou přesilu raději 8. března 1621 město vyklidili, stáhli se do hor a město přenechali císařským bez boje. Avšak pravděpodobně s již přivolanými posilami se hned následujícího dne 9. března 1621 Valaši odvážili zaútočit na město obsazené císařskými oddíly ve snaze dobýt je zpět, avšak s velkým nezdarem, navíc s velkými ztrátami. Po tuhém boji a za špatné viditelnosti způsobené kouřem ze střelných zbraní byli Valaši odraženi, obklíčeni na kopci Štěpánov a tam přemoženi. V boji jich padlo 300, podle jiné zprávy až 600. Kteří mohli, utekli a poschovávali se ve stodolách v dědině Křivém (v dnešním jižním předměstí Podlesí), kde však byli obklíčeni a dopadeni rejtary. Okamžitě přivolaní mušketýři stodoly podpálili. Kdo vyšel ven, byl zabit, kdo zůstal, za živa uhořel. Valašští povstalci se po tomto těžkém úderu na čas stáhli před přesilou císařského vojska do svých sídel.

Přítomnost císařských vojsk byla posilována nejen v Meziříčí, ale v celé oblasti. Měla za úkol potlačit neklid na valašských panstvích ve vlastnictví evangelické šlechty a pacifikovat obyvatelstvo na zboží olomouckého biskupa a katolické šlechty, jakým byl např. Valdštejnův Lukov a Vsetín.

Povstalci, kteří netvořili pravidelné vojsko, omezili svoji činnost na partyzánský způsob boje v podobě nenadálých přepadů skupin císařských vojáků ze zálohy. Povstalcům skrývajícím se v horách šlo v této fázi spíše o získání kořisti či zabití nějakého nepřítele, než dosažení vojenského úspěchu většího významu. Naopak císařské oddíly se spíše uzavřely uvnitř měst a městeček a jejich pokusy vypořádat se s rebely přímo v horách končily nezdarem. I když španělští a italští žoldnéři v císařských službách pronikli až ke Vsetínu, v hornatém okolí Vsetína nezmohli proti povstalcům prakticky ničeho.

Brzy se ukázalo, že útlum aktivity valašských rebelů neměl mít dlouhého trvání. Hlavní síly Buqoyovy armády se totiž přesunuly do Uher proti Gáboru Bethlenovi a na východní Moravě byl rázem dočasný relativní klid ten tam. Statky biskupa a katolické šlechty byly opět ohrožovány nájezdy lidových valašských povstalců, kteří byli povzbuzováni drobnou nekatolickou šlechtou a protestantským duchovenstvem. Vojensky nevycvičení a neorganizovaní Valaši by sami o sobě nebyli pro císařskou stranu až zase tak velkou hrozbou a jistě by se je podařilo císařskými silami brzy zpacifikovat, kdyby ovšem Valaši nespolupracovali s ostatními protihabsburskými silami v Evropě a své akce s nimi nekoordinovali.

Vůdce povstání Jan Adam Prusinovský z Víckova

Štáb slezského knížete a braniborského markraběte Jana Jiřího Krnovského z vedlejší větve Hohenzollernů, kterému zůstala věrná část slezského vojska, se začátkem dubna 1621 usídlil v Nise ve Slezsku. Zde se pod Krnovského velením formovalo vojsko, v jehož důstojnickém sboru figuroval značný počet povstalců z řad české a moravské šlechty, kteří se po porážce stavovského povstání v Čechách a na Moravě uchýlili na sklonku roku 1620 právě do Slezska. Dne 23. dubna 1621 dostal Jan Jiří Krnovský od svrženého českého krále Fridricha Falckého písemný rozkaz o svém jmenování generál-polním plukovníkem a plnomocným komisařem v zemích, které ovládal či v budoucnu ovládne. Zámyslem Jana Jiřího Krnovského byl dle Thurnova plánu útok na Vídeň v koordinaci s dalšími evropskými protestantskými silami. Měl převést své vojsko přes Beskydy do Horních Uher, kde se měl spojit se sedmihradským knížetem Gáborem Bethlenem. Při společné akci pak měli zaútočit na Prešpurk (dnešní Bratislavu) a následně na samotnou habsburskou metropoli Vídeň.

V souvislosti s tímto plánem mělo dojít při průchodu Moravou k podnícení nového povstání zdejšího obyvatelstva proti Habsburkům. Plán počítal s klíčovou úlohou Valachů, s nedostatečným počtem císařského vojska a s nevyplaceným moravským stavovským vojskem, které nedostalo žold. Úlohu Valachů v povstání dostal na starost Jan Adam Prusinovský z Víckova, který byl zevrubně obeznámen se situací na moravsko-slezském a moravsko-uherském pomezí a těšil se u místního obyvatelstva oblíbenosti a patřičnému respektu. To mělo pro plán přechodu Krnovského armády přes Beskydy do Uher strategickou důležitost nemalého významu a proto také Jan Adam požíval v knížecím štábu vojska Jana Jiřího Krnovského patřičného respektu.

V květnu 1621 stačila císařská strana sepsat seznamy účastníků povstání, v červnu 1621 zatknout ty, kteří neuprchli do emigrace a v červenci 1621 sestavit vyšetřovací komise. Potrestání však muselo počkat, protože v létě 1621 došlo k novému vzplanutí bojů. Vojenské operace koordinovaně zahájili jak Jan Jiří Krnovský, tak i jeho spojenec Gábor Bethlen. Osmitisícové vojsko knížete Krnovského postupovalo v polovině července na města Krnov a posléze na Opavu. Dne 25. července 1621 pak část vojska Jana Jiřího Krnovského, které velel mladý František Bernard z Thurnu, syn Jindřicha Matyáše Thurna, napadla strategicky významné město Nový Jičín s posádkou tvořenou tzv. „Španěly“. Obklíčené město se mu vzdalo. Při vyjednávání došlo ze strany Krnovského vojáků k excesu, když pozabíjeli na 500 tzv. „Španělů“ odvetou za předchozí porážku u Raduně.

Emigrantské vojsko Jana Jiřího Krnovského pak zcela ovládlo severovýchodní Moravu a drželo v této oblasti ve svých rukou důležitá opevněná místa vyjma Olomouce a biskupského hradu Hukvaldy. Nedostatečné císařské síly již nebyly schopny odolávat dalšímu náporu a stáhly se na pravý břeh řeky Moravy, strhly za sebou mosty a zaujaly obranné postavení.

Této příznivé situace využili valašští povstalci k novým útokům namířeným proti statkům olomouckého biskupa kardinála Ditrichštejna a proti statkům dalších katolických feudálů. Povstalci přepadli město Hranice, několikrát přepadli biskupskou Kelč, vpadli také do Kopřivnice, Lipníka, Místku a dvakrát vyrabovali statek Alexandra Syrakovského z Pěrkova - Starou Ves a Paskov. Císařský gubernátor Moravy kardinál Dietrichštejn byl notně vystrašen a naléhavě žádal Vídeň o posily, kterých se zoufale nedostávalo. Koncem července byla do Brna svolána válečná porada, které se kromě Ditrichštejna a Valdštejna zúčastnil i Karel starší z Žerotína. Císař nařídil Valdštejnovi přesunout na Moravu vojsko z Čech a obsadit důležité pevnosti alespoň na pravém břehu Moravy.

Na druhé straně Ladislav Velen z Žerotína vyzýval Moravany k věrnosti uprchlému králi Fridrichovi Falckému a k podpoře vojska Jana Jiřího Krnovského. Výzvy se setkaly s ohlasem zejména u evangelických Valachů, kteří se asi v počtu osmi tisíc připojili ke Krnovského armádě, přičemž Jan Adam Prusinovský z Víckova se postavil do jejich čela, načež se svými lidmi znajícími velmi dobře zdejší horský terén i místní podmínky měl převést přes Vlárský průsmyk Krnovského vojáky, kteří pak táhli do Uher k Trenčínu.

Koncem července velel posádce brumovského hradu přední císařský důstojník španělského původu Vilém Verdugo. Dne 29. července byla Verdugova posádka na hradě Brumově připravena čelit spojeným silám protivníka. Obráncům hradu hrozil útok snad až 1500 valašských povstalců, početné uherské jízdy a dělostřelectva a brumovských sedláků. Zřejmě se jednalo o průchod Krnovského armády do Uher, který se odehrál právě v tu dobu. Mohlo se také jednat o zastírací manévr ke zmatení nepřítele a Krnovského armáda přešla do Uher jinudy. Na východní Moravě Jan Jiří Krnovský zanechal pro zajištění dobytého území své moravské stavovské spojence v podobě několika posádek bránících získané strategické opěrné body a pozice, včetně domácích Valachů s jejich vůdcem Janem Adamem Prusinovským z Víckova. Neměli však tolik sil, aby ohrozili císařské posádky v Olomouci, Brně nebo Kroměříži. Jan Jiří Krnovský pověřil Jana Adama v době nepřítomnosti svého vojska na severovýchodní Moravě úkolem za pomoci valašských povstalců zajišťovat týl a zásobovat jeho armádu. Pod vedením Jana Adama ztratila povstání živelný charakter a nabyla podoby organizovaného a cílevědomého úsilí v boji s císařskými jednotkami.

Počátkem srpna 1621 se vojáci Jana Jiřího Krnovského u Trnavy spojili s armádou Gábora Bethlena za účelem společného útoku na samotné centrum habsburské císařské moci – Vídeň. V průběhu srpna 1621 sváděla spojená vojska boje s císařským vojskem u Prešpurku. Personální a materiální pomoc od západních spojenců, především z Nizozemí, které právě vedlo válku se španělskými Habsburky, však očekávali marně. Fridrich Falcký sídlící v Nizozemí nižádnou pomocí východní frontě nepřispěl. Dne 1. září 1621 proto ukončilo spojené Krnovského i Bethlenovo vojsko marné obléhání Prešpurku a Bethlen začal uvažovat o mírovém vyjednávání s císařem, kde prostředníkem byl kardinál Ditrichštejn.

Albrecht z Valdštejna jako formální majitel vsetínského panství neztrácel naději, že se mu podaří jeho panství opět získat a vzbouřence pokořit. V září 1621 měl v úmyslu proti poddaným na svých panstvích Vsetíně a Lukově zahájit válku a vyslal proto svého důstojníka Viléma Bravantského z Chobřan s vojskem do Hranic. Ten však proti Valachům nedosáhl absolutně ničeho. Naopak Jan Adam Prusinovský z Víckova sklízel jeden úspěch za druhým, když rekvíroval obilí a dobytek na biskupských statcích a panstvích katolické šlechty.

Na žádost moravské stavovské emigrace zahájilo vojsko Gábora Bethlena a Jana Jiřího Krnovského ofenzívu na jihovýchodní Moravě, kde se pustilo do dobývání měst věrných císaři. První sbor pod velením Gábora Bethlena se 20. září 1621 přesunul od Trnavy k uhersko-moravské hranici, kde obsadil uherskou Skalici. Povzbuzení Valaši ve spojení s drobnou okolní šlechtou začali dobývat dokonce i města. Např. 22. září 1621 pobili kompanii císařských a obsadili město Hranice.

První sbor Gábora Bethlena 28. září 1621 postoupil na Moravu. Druhý sbor pod velením otce a syna Thurnových obsadil 29. září 1621 Strážnici a pak postupoval dále směrem na Veselí a Ostroh. Třetí sbor vedený Janem Jiřím Krnovským a Ladislavem Velenem z Žerotína zaútočil 30. září 1621 na Hradiště, které ovšem dobýval marně. Hlavní pevnost východní Moravy Hradiště měl emigrantům vydat velitel města moravský šlechtic Jan Blekta z Outěchovic. Jeho tajná korespondence s emigranty se však dostala do rukou císařských a Blekta byl za zradu popraven.

Zato brumovský hrad ztratili císařští nejpozději v září 1621. Tehdy Brumov s celým panstvím opanoval se dvěma tisíci Uhry uherský hrabě Gáspár Illésházy ve spolupráci s rebelujícími valašskými sedláky. Hrad byl zpustošen, vyrabován a všechny peníze a věci Kavkovy rodiny, které zde i po jejich odchodu zůstaly, byly zabaveny a odvezeny. Majitel hradu a panství Jan Kavka z Říčan tímto utrpěl značnou majetkovou a hospodářskou újmu. Postiženo bylo také městečko Brumov v podhradí. Hospodářský dvůr a pivovar byly vypáleny, celoroční panskou úrodu zničil požár. Vyplenění brumovského hradu bylo pro Jana Kavku z Říčan poslední kapkou a neustálé problémy s brumovskými poddanými jej znechutily natolik, že naprosto ztratil zájem o brumovské panství, jehož vlastnictví mu přinášelo neustálé potíže. Rozhodl se přesídlit.

V neděli dne 3. října 1621 zaútočili Valaši vedení Janem Adamem na Holešov. Spolu s Uhry sevřeli město do kleští, posléze dobyli a zabili 18 obránců. Vyrabovali celé město i s židovskou čtvrtí včetně domu Viléma Ullersdorfera z Němčí, regenta holešovského panství, jehož majitelem byl nejvyšší český kancléř katolík Zdeněk Vojtěch z Lobkovic. Kardinál z Ditrichštejna odhadoval 7. října téhož roku počet povstalců na deset tisíc.

Další útoky emigrantských vojsk na linii mezi Hodonínem a Kroměříží směřovaly na strategicky důležité přechody přes řeku Moravu do nitra země za účelem vyvolání všeobecného povstání proti císaři na celé Moravě. Město Veselí bylo po tuhých bojích dobyto 8. října 1621. Brod se vzdal bez boje, přesto byl vydrancován. Dne 10. října 1621 Uhři s Valachy vedenými Janem Adamem a měšťany z Meziříčí vpadli do Příbora, kde získali bohatou kořist, zapálili město a několik lidí zabili. V rychlém sledu následovalo dobytí Kopřivnice. Potom Valaši vedení Janem Adamem Prusinovským z Víckova spolu s Uhry pročesávali okolí Kelče, brali zajatce i kořist, přičemž se zaměřovali na biskupství. Na podzim 1621 ovládali povstalci celé území východní Moravy. Přes veškerou snahu protihabsburských sil operujících na levém břehu řeky Moravy se nepodařilo vyvolat povstání proti císaři na celé Moravě. Naopak na pravém, čili západním břehu řeky se dokázaly zformovat síly bojující na straně císaře. Zatímco Valaši úspěšně operovali na Valašsku, 11. října 1621 se v prostoru Hradiště setkaly tři armády a zabránily přechodu Bethlenových a Krnovského sborů přes řeku Moravu. Jan Adam se nadále snažil se svými Valachy získat i některé dosud neobsazené strategické opěrné body a kontrolní stanoviště nad údolím Bečvy na severovýchodní Moravě, např. biskupský hrad Hukvaldy či hrad Helfštýn. Ten byl vydán Janu Adamovi císařskými vojáky 16. října 1621. O dva dny později byl Jan Adam vpuštěn do města Lipníka, aby vyjednával o jeho vydání. Toho dne ještě odpoledne Jan Adam s Valachy, kteří na něj čekali za městem, odjel na Helfštýn.

Nespolehlivý Gábor Bethlen, který měl problém se zásobováním vojska, se zdravotním stavem vojáků i s poměry v Sedmihradsku, nadále prostřednictvím olomouckého biskupa kardinála Dietrichštejna tajně vyjednával s císařem o příměří. Jan Jiří Krnovský se tak dostal do svízelné situace, torzo jeho armády se dostávalo do sevření císařských vojsk operujících na Moravě a saských jednotek zdržujících se již v sousedním Slezsku. Návrat do Slezska, které bylo mezitím obsazováno saským vojskem a přeneslo se tím na císařskou stranu, byl tudíž nemyslitelný. Rozhodl se zůstat na Moravě a tam se svou armádou přezimovat. Svou pozornost upřel na dobytí olomoucké pevnosti, kde se rýsovala reálná možnost udržet jádro jeho armády přes celou zimu. Olomouc navíc disponovala velmi dobrým komunikačním spojením se Slezskem a v relativním dosahu města operovaly valašské oddíly Jana Adama Prusinovského z Víckova. Zatímco Gábor Bethlen pokračoval ve vyjednávání o míru, v závěru října provedla armáda Jana Jiřího Krnovského zastírací manévr, když se odpojila od Uhrů a přes Brod, Holešov a Meziříčí táhla na severovýchod, aby se pak náhle obrátila k západu směrem k Olomouci. Účelem tohoto manévru bylo pevnost překvapit. Postup Krnovského vojska však prozíravě sledoval sbor Albrechta z Valdštejna, který postupoval souběžně severním směrem po pravém břehu Moravy a koncem října 1621 se uchýlil za hradby olomoucké pevnosti a vyčkával, jak se zachová protistrana. Získal náskok k tomu, aby se dobře připravil na obranu města. Na celé východní Moravě stavovským silám a uherským oddílům odolával kromě Hradiště už pouze hrad Hukvaldy. Dne 2. listopadu 1621 se jej pokusili Uhři s Janem Adamem a jeho sedláky neúspěšně dobýt. Alespoň tedy zabili v oboře 15 jelenů a zase odjeli. Cestou po dědinách, kde co našli, pobrali. Uhři s Valachy rabovali biskupské statky v okolí Místku, Frýdku, Příbora a Kelče, Libavé i jinde. V ranních hodinách 12. listopadu 1621 zaútočilo vojsko Jana Jiřího Krnovského na Olomouc. Na velení se podíleli také Ladislav Velen z Žerotína i Jindřich Matyáš Thurn a jeho syn František Bernard. Obléhání se účastnil i vůdce Valachů Jan Adam Prusinovský z Víckova. Opevněné město bráněné Valdštejnem a jeho podplukovníkem Contim se jim však přes veškeré úsilí dobýt nepodařilo. Útok stál hodně sil a vojáků.

Někdy v tuto dobu, tedy v listopadu 1621 navrhl kardinál Ditrichštejn císaři, aby brněnští jezuité, kteří utrpěli hmotné ztráty za vlády moravského direktoria, byli odškodněni z majetku Jana Adama Prusinovského z Víckova. Se souhlasem císaře se 21. listopadu 1621 do městečka Boleradice na čejkovickém panství dostavili komisaři a ještě před koncem roku přiklepli čejkovický statek brněnským jezuitům.

Po neúspěšném pokusu o dobytí Olomouce začala být nyní situace emigrantského vojska nepříznivá až bezvýchodná. Přesto Krnovského vojsko setrvávalo v nečinnosti poblíž Olomouce. Až v prosinci se jeho velitel probral z letargie a vydal rozkaz k pochodu do Slezska, přičemž sám Jan Jiří Krnovský, který vojsku dlužil žold, hledal nové útočiště u Gábora Bethlena. Ten však dne 6. ledna 1622 uzavřel v Mikulově s císařem Ferdinandem II. separátní mír ukončující uherské stavovské povstání. Vzdal se titulu uherského krále a obsazených území, tedy i jihovýchodní Moravy a uherského Pováží. Vyklidil Moravu a ustoupil do Uher. Do Uher se uchýlil i Jindřich Matyáš Thurn, Ladislav Velen z Žerotína a Václav Bítovský z Bítova.

Mladý František Bernard Thurn se rozhodl k riskantní operaci. Spolu s částí armády se probil ze severní Moravy do obleženého města Kladska, které dokázal hájit takřka celý rok až do 28. října 1622. Ostatní vojáci se rozutekli. Kladské hrabství bylo do poloviny 18. století integrální součástí Čech.

Jan Adam Prusinovský z Víckova zůstal zřejmě přes zimu 1621-1622 ve skrytu valašských kotárů, kde se připravoval na partyzánský způsob boje. Útočištěm mu byl hrad Lukov a město Vsetín. Jan Adam se k Lukovu a Vsetínu hlásil coby ke svému majetku.

V únoru 1622 předložil Jan Kavka z Říčan císaři žádost o odškodnění za utrpěné ztráty a též o odměnu za dosavadní zásluhy a věrnost císaři. Usiloval o majetky pánů z Kunovic, kterým byl císařem konfiskován majetek v okolí Uherského Ostrohu, avšak bez úspěchu. Uchýlil se tedy k rozhodnému kroku. Při nejbližší příležitosti v září 1622 celé brumovské panství prodal. Moravu nadobro opustil a vrátil se zpět do Čech. Koupil si v Praze na Malé straně dům a pronajal si panství Kost.

Teprve po ztroskotání vojenské operace Krnovského a emigrantů počátkem března 1622 byl ustaven soud, jemuž předsedal kardinál Ditrichštejn. Soud se měl vypořádat se zatčenými povstalci, kteří neutekli do emigrace. Mezi soudci zasedal např. Vilém Slavata a Lev Burian Berka z Dubé. Soud měl k dispozici seznam dvou stovek provinilců.

Dne 8. března 1622 informoval kardinál císaře, že se Valaši znovu srocují ve velkém počtu, zejména okolo Vsetína a Zlína, a že působí potíže měšťanům Hranic a některým šlechticům a poddaným tohoto kraje.

Zlínští Valaši zle zatápěli zejména císařskému rychtáři Albrechtu Kremrovi v Hradišti. Na jeho popud Kardinál Dietrichštejn proto koncem března 1622 zažádal hraběte Jindřicha Šlika, nyní již vrchního velitele císařských sil rozmístěných v olomouckém kraji, aby se snažil jakýmkoli způsobem zajmout Jana Adama a zmírnit tak neutuchající hrozbu valašské nebezpečí. Hrabě Jindřich Šlik však byl vůči kardinálově žádosti hluchý. Kardinál Dietrichštejn tedy zahájil iniciativu na vlastní pěst a ještě v březnu 1622 započal procesy. Dne 28. března vypsal odměnu 500 zlatých na dopadení Jana Adama Prusinovského z Víckova, který se měl údajně zdržovat na Vsetíně. Avšak nikdo takový, kdo by přispěl k jeho dopadení, se nenašel ani přes kardinálův slib zvláštní milosti ze strany císaře. Kardinálovy obavy byly oprávněné. Během jara 1622 Jan Adam v horách svolával Valachy a sedláky k tajným poradám a k přípravám na nový boj. Již v dubnu 1622 Jan Adam konal u dnešní Bystřičky v lese Konvici přehlídku 300 nových povstalců a v květnu připravoval tisíc Valachů, aby se vydali do Kladska na pomoc obleženému Františkovi Bernardovi z Thurnu, synovi hraběte Jindřicha Matyáše. Plán se ale nakonec nerealizoval. Vzhledem k Bethlenově vyjednaném míru se totiž situace pro povstalce začala vyvíjet nepříznivě a povstalci se ocitli ve svém zápase osamoceni.

Koncem jara 1922 Jan Adam opustil Moravu. Počátkem června konečně zahájil jednání soud nad povstalci. Uprchlíci byli vyzváni patentem z 11. června 1622, aby se do čtyř týdnů dostavili před soud. Ti se však nedostavili. V srpnu začal soud vynášet rozsudky. Nejprve nad 12 zemřelými rebely, kterým byl zabaven majetek.

Marně v srpnu 1622 vyzýval Ladislav Velen z Žerotína všechny Moravany, aby se chopili zbraní. Bez podpory zvenčí výzvě nebylo dopřáno patřičné odezvy. Na Bethlenovu nespolehlivost pochopitelně nejvíce doplatili opuštění Valaši. V srpnu 1622 bylo v Otrokovicích lstí dopadeno 32 hlavních vůdců z řad poddaných, kteří byli eskortováni do Olomouce a tam oběšeni. Situace se obrátila i ve Vsetíně, který byl už od září pod kontrolou Valdštejnova úředníka na Lukově, Fridricha Čisvice z Borové. Dle jemu doručeného pokynu olomouckou městskou radou nechal ve Vsetíně mučit ohněm a posléze oběsit dopadené povstalce Václava Galdu a Martina Macháčka. Nad uprchlíky v emigraci, kteří se nedostavili k soudu, byl po druhé lhůtě stanovené do 2. září 1622 vynesen rozsudek ztráty cti, hrdla i statků. Mezi 16 jmény arcirebelů, potupně přibitými 15. září 1622 na brněnské šibenici, figurovalo i jméno Ladislava Velena z Žerotína a Jana Adama Prusinovského z Víckova. Na Moravě měla být provedena obdobná hromadná exemplární poprava, jako v Čechách. Mezi popravenými měli být především členové moravského direktoria, mj. Pertold Bohobud z Lipé, Kryštof z Říčan, Rudolf Šlejnic, Ladislav Šlejnic, Zdeněk Brtnický z Valdštejna, Bedřich Kounic, Karel Kounic, Václav Mol z Modřelic, Jan Čejka z Olbramovic, Bernard Prakšický ze Zástřizl, Jiří Zahrádecký ze Zahrádek, Jindřich Zahrádecký ze Zahrádek a několik dalších rytířů a měšťanů. Vzhledem k tomu, že moravští rebelové byli většinou nedosažitelní, tak na rozdíl od Čech, kde bylo popraveno 27 rebelů z řad pánů, rytířů a měšťanů, byl na Moravě fakticky potrestán ztrátou hrdla pouze jediný povstalec Václav Bítovský z Bítova, a to spíše za hlavní podíl na umučení kněze Jana Sarkandera, než za odbojovou činnost. Ostatní se uchýlili do emigrace, padli v boji nebo zásluhou přímluvy kardinála Dietrichštejna a Karla staršího z Žerotína získali od císaře „generální pardon“ a byli pouze uvězněni na Špilberku a po žádosti o milost postupně propouštěni. Ovšem ztráta cti a statků je neminula. To se týkalo i Jana Adama Prusinovského z Víckova, který přišel o svůj majetek.

Protihabsburská činnost Jana Adama Prusinovského z Víckova byla nepřehlédnutelná, nepřehlédli ji samozřejmě ani Fridrich Falcký, česko-moravská emigrace a nizozemští stavové.

Přestože již neposlušní Valaši dávno ztratili jednotné velení a mezinárodní podporu, stále císařskému vojsku i samotnému císaři nepřestali přidávat vrásky na čele a udržovali je ve střehu, nervozitě a napětí.

Počátkem roku 1623 na Valašsku zavládla nová vlna nepokojů. Vyvolala ji druhá výzva k boji od Ladislava Velena z Žerotína, nyní adresovaná Valachům, aby se chopili zbraní. Tentokrát se však provolání setkalo s širokým ohlasem. Zatímco Gabor Bethlen měl útočit v jižní části východní Moravy, kde po tři dny drancoval velehradský klášter, Valaši operovali v severní části východní Moravy. Podle zprávy z 9. února 1623 uprchlo před povstalci mnoho obyvatel z okolí Nového Jičína do Olomouce. Valaši znovu přepadli městečko Kelč a vpadli do Fryštáku, kde pobrali dobytek a purkmistrovi, rychtářovi a členům městské rady zapálili stavení. Krátce na to však bylo více než dvacet povstalců císařskými pochytáno. Dne 27. února 1623 byli někteří pověšeni v Olomouci na náměstí, osm na velké lípě před Prostřední branou, šest před branou Litovelskou a dvěma byla udělena milost. Dne 7. března 1623 byl do Olomouce eskortován také jeden z vůdců vzbouřenců a dne 12. dubna 1623 byl čtvrcen. Pověšeno bylo ještě 12 dalších Valachů. Olomoučtí jezuité se pokoušeli odsouzence ještě před jejich smrtí obrátit na katolickou víru. Jeden z nich doprovázel 41 odsouzených na popraviště a alespoň u dvaceti Valachů prý byla jeho snaha úspěšná.

Císařskému válečnému radovi Albrechtovi z Valdštejna patrně odbojné vsetínské panství od roku 1619 nevynášelo pražádné příjmy a všechny jeho pokusy přivést poddané k poslušnosti naprosto selhaly. Za této situace, kdy tzv. direktoři již stejně nedisponovali na Moravě žádnou mocí, se Valdštejn odhodlal k prodeji prodělečného panství. Podle smlouvy uzavřené dne 20. června 1623 Albrecht z Valdštejna prodal vsetínské panství za 130 tisíc zlatých majiteli hodonínského panství Zdeňku Žampachovi z Potštejna. Byl to prodej neobvyklý až prapodivný, neboť nebylo v silách a možnostech Valdštejnových předat kupujícímu všechno příslušenství panství. Proto smlouva obsahovala poněkud šalamounskou klauzuli, že kupujícímu má připadnout vše, co se kde podaří na vsetínském panství najít. Žampach dostal právo tento majetek od neoprávněných držitelů vymoci. Kolik těchto pobraných věcí Zdeněk Žampach skutečně nalezl a zda je získal zpět, o tom historické prameny pomlčely. Kupní smlouva zmiňuje jako součást panství také valchu, pivovar a šlejfernu, čili jez sloužící k směrování vody do koryta mlýnského náhonu.

Zdeněk Žampach z Potštejna v kritických chvílích stavovského povstání zůstal věrný císaři a katolické církvi a byl tedy člověkem stejného ražení, jako Valdštejn. Ovšem ani on v postupu proti neposlušným poddaným ze vsetínského panství nedospěl ku zdaru. Povstalce nepokořili ani polští kozáci, kteří v počtu dvanácti tisíc přitáhli koncem prosince 1623 na Moravu a způsobili v zemi značné škody. Odhodlání povstalců nezlomila ani epidemie moru, která se přehnala přes východní Moravu počátkem roku 1624. Jen ve Vsetíně jí padlo za oběť na 300 obyvatel. Ještě v roce 1625 Zdeněk Žampach nedocílil toho, aby mu obyvatelé Vsetínska holdovali, čili uvázali se v poddanství.

Odpor poddaných proti císaři i vrchnosti byl ovšem živen také horlivou a neutuchající agitací pobělohorské emigrace. Mezi agitátory vynikali zejména Jan Adam Prusinovský z Víckova a Ladislav Velen z Žerotína. V Liptále, Pržně a Hošťálkové ještě v roce 1625 působili protestantští kazatelé a nepoddajný valašský lid katolickou víru tvrdošíjně odmítal.

Druhé velké povstání Valachů

Valachům svitla naděje létě 1625, když se připojil ke koalici proti císařským nový zastánce evangelíků dánský král Kristián IV. s nově postavenou armádou. Na svou příležitost si však Valaši ještě museli počkat.

Na jaře 1626 se Gábor Bethlen oženil podruhé, a to s braniborskou princeznou. Tímto sňatkem se přiženil do rodiny Fridricha Falckého. Snad proto protihabsburská koalice zapomněla na Bethlenovu nespolehlivost a na západě Evropy stále výrazněji začal vyvěrat na povrch někdejší návrh Gábora Bethlena, aby byla císařova moc ohrožována současně nebezpečím napadení od východu.

V červenci roku 1626 přitáhla část armády dánského krále Kristiána IV., jeho spojence generála a vojevůdce Petra Ernesta II. von Mansfeld a vévody Jana Arnošta Výmarského do Slezska. S dánským vojskem přišel na Moravu i větší počet pobělohorských emigrantů, mezi vyššími důstojníky Mansfeldových sborů nemohl chybět ani Jan Adam Prusinovský z Víckova. Mezi emigranty zaujímal významné místo i bratranec paní Mariany z Víckova Jan z Bubna, svého času statečný plukovník české stavovské jízdy, nyní generálmajor Mansfeldovy kavalerie.

Dánsko-emigrantské vojsko proniklo 11. srpna 1626 k Bohumínu a Těšínu a do 22. srpna obsadilo Opavsko s Krnovskem. Není se co divit, že na východní Moravě okamžitě získalo podporu nepoddajných Valachů. Dánské vojsko však Moravou pouze protáhlo do Horních Uher, kde se mělo setkat s vojsky Gábora Bethlena. Mezitím dánská armáda v Německu utrpěla u Lutteru 27. srpna 1626 porážku od císařského vojevůdce Jana Tserclaese Tillyho. Na Moravě však zůstal Jan Adam s úmyslem udržovat vzbouřené Valachy aktivní. Sotva se Jan Adam zjevil v druhé polovině září ve Vsetíně, okamžitě se k němu přidali svobodníci a všichni jeho bývalí poddaní. Jako své vrchnosti mu holdovalo celé vsetínské panství a soustředilo se kolem něj na 4000 ozbrojených Valachů, kteří v několika týdnech ovládli celou severovýchodní Moravu. Na 200 Valachů v čele s Janem Adamem přitáhlo 30. září 1626 k hradu Lukovu a ten jim bez boje otevřel bránu dokořán. Lukovský purkrabí Štěpána Šmída z Freihofen na Kunštátě jménem Winkler se pak dodatečně 3. října písemně vymluvil svému pánu Šmídovi na nedostatečnou obranu a proto že raději otevřel bránu dobrovolně. Dietrichštejn jej však podezříval, že jako bývalý rebel vydal Lukov vzbouřencům velmi rád. Stav obrany Lukova vyřešil Jan Adam, samozřejmě, že ve svém zájmu, tím, že dosadil novou posádku 200 mušketýrů a 200 Valachů. K Janu Adamovi se už hlásili Valaši a sedláci z celých Beskyd. Valaši za pomoci drobné šlechty, měšťanů a oddílu Joachima von Mitzlaf přinutili hranickou zámeckou posádku ke kapitulaci. Stejně tak byly 21. října 1626 vydány Valachům bez boje i Hranice. Náporu Valachů odolal pouze Lipník a hrad Helfštýn, kde ještě císařští stihli doplnit obranu výraznými posilami. Valachům ovšem neodolal velehradský klášter, který stačili vyrabovat. Joachim von Mitzlaf dobyl ještě Bruntál a hrad Sovinec.

Naopak se vůbec nedařilo části dánské armády v Uhrách, neboť Gábor Bethlen tentokrát zklamal na celé čáře. Protože se nedočkal slíbené finanční pomoci od svých západních spojenců, navíc zřejmě zastrašen porážkou dánského vojska u Lutteru, nenašel odvahu střetnout se s Valdštejnem a ustupoval stále k východu, až nakonec 20. prosince 1626, co jiného, uzavřel s císařem mír. Tím zasadil dánské části armády těžkou ránu, neboť padly naděje na všeobecné povstání na Moravě, ve Slezsku i v Čechách proti císaři. Naděje emigrace na zvrat politického vývoje na Moravě byly opět rázem ty tam. Mansfeld opustil v Uhrách svoje vojsko a koncem listopadu 1626 na cestě do Benátek zemřel u Sarajeva. Také druhý vojevůdce dánské výpravy vévoda výmarský zemřel v Horních Uhrách. Opuštěné a prořídlé dánské sbory převedl pak před vánocemi horami a Jablunkovským průsmykem do Opavska Joachim von Mitzlaf, jemuž Gábor Brthlen slíbil, že zasáhne do boje alespoň na jaře roku 1627. Zbytky dánské armády se pak zotavovaly v zimních táborech na Opavsku a na severní Moravě.

Čeho se neodvážil vrtkavý sedmihradský kníže, toho se odvážili stateční Valaši. Před vánocemi 1626 se z Horních Uher vracela oslabená armáda Albrechta z Valdštejna, čehož chtěl Jan Adam z Víckova využít k jejímu zničení. Valaši vedení Janem Adamem přepadli Valdštejnovu armádu u Hranic, avšak dánské vojsko se opozdilo vinou důstojníka Flodorpa, možná i úmyslně, neboť Flodorp, nechtěl riskovat ztráty. Valdštejnovo vojsko tak uniklo z kleští a zachránilo se tím před většími ztrátami. Jan Adam přezimoval na Lukově v okruhu svých Valachů, odkud pak Valaši podnikali výpady za účelem zásobování. Ještě v polovině ledna 1627 udeřili Valaši vedení Janem Adamem na slabou císařskou posádku v Holešově, obsadili holešovský zámek, zrekvírovali obilí a slad. Zabavené zásoby převezli na Lukov. Holešov pak v únoru Jan Adam zabezpečil praporcem Mansfeldových vojáků. Kolem velikonoc na Holešov třikrát zaútočila císařská jízda i pěchota z Kroměříže, Přerova i Lipníka, aniž by zaznamenala sebemenší úspěch. Útočníci byli vždy odraženi ještě před městem. Dánsko-emigrantská armáda, která počátkem roku 1627 zimovala na obsazeném Opavsku, Krnovsku, Ratibořsku, Těšínsku a na severní Moravě, doplnila stav na Bethlenem požadovaný počet 13 000 vojáků, ale na jaře roku 1627 vyčkávala na zásah sedmihradského knížete marně. Bethlenův požadavek finanční pomoci ze západu nemohl být splněn. A protože v Uhrách ani v Čechách k protihabsburskému povstání nedošlo, chronicky nespolehlivý sedmihradský kníže do boje vůbec nevytáhl a ponechal dánsko-emigrantskou armádu napospas přesile.

Valdštejn naverboval v Německu další vojáky a doplnil stav armády na 50 000 mužů. S takto posíleným vojskem již začal svírat dánsko-emigrantské sbory na jimi obsazeném území. Příliš dlouhým čekáním na pomoc Gábora Bethlena ztratila dánsko-emigrantská armáda drahocenný čas k ústupu. Ještě koncem července byl vyslán Ladislav Velen z Žerotína k Bethlenovi s naléhavou prosbou o záchranu. Teprve když se ukázala marnou, rozhodli se konečně Dánové s emigranty ustoupit Těšínskem podél Odry na sever. Všechny ústupové cesty však už byly zataraseny. Dánové se sice statečně probíjeli, přesto velká část armády padla do zajetí. Přes všechno heroické úsilí se neprobila ani jízda vyjma několika malých hloučků. Ostatní, stejně jako i pěchota a dělostřelci, uvízli v pasti. Po jednom střetnutí ve Slezsku byl v červenci 1627 zajat vojáky Albrechta z Valdštejna Václav Bítovský z Bítova. Bítovský byl v okovech dopraven do Brna, kde byl podroben krutému mučení.

Za pomoci armády Baltazara Marradase postupně padly do Valdštejnovy moci i obsazené pevnosti. Dne 29. července padl poslední dánský opěrný bod Opava. Po jejím pádu se obrátila Maradasova armáda proti Valachům, kteří po odchodu Mansfeldových mušketýrů dosud sami hájili Holešov.

Oddíly Baltazara Marradase přitáhly od Opavy do Holešova kolem 13. srpna 1627. Valaši nemohli odolat drtivé přesile a prchali do Hostýnských hor, dvacet jich však bylo při pronásledování dostiženo a zabito u vsi Přílepy, když prchali směrem k Lukovu. Jan Adam se stáhl na hrad Lukov, který držel až do první poloviny října 1627.

Na podzim 1627 Valaši o svého vojevůdce Jana Adama Prusinovského z Víckova přišli. Dostihla ho pravděpodobně smrt v Hostýnských horách při obraně hradu Lukova. Do rukou nepřátel však nepadl ani živý ani mrtvý, má se tedy za to, že jeho tělo bylo jeho valašskými druhy přeneseno někam do skal v Hostýnských horách.

Nespolehlivost Gabriela Bethlena tak opět poskytla možnost císařským soustředit síly k potlačení ohniska odporu na Vsetínsku. Zdeněk Žampach z Potštejna dostal příležitost ujmout se konečně vsetínského panství a kardinál z Ditrichštejna mohl realizovat svůj záměr z počátku roku 1625, aby se vojenská moc vypořádala s vsetínskými poddanými. Za trest, že se jeho obyvatelé nechtěli podrobit Žampachovi, císařské vojsko vypálilo 20. srpna 1627 městečko Vsetín. Požáru pravděpodobně podlehl i vsetínský kostel i s farou. Vypáleny určitě byly i jiné vesnice na panství, zcela určitě je to doloženo v případě vsi Hovězí.

Po vypálení Vsetína trvalo ještě dva měsíce, než se císařským jednotkám podařilo ovládnout vsetínské panství beze zbytku a dosáhnout alespoň formálního příslibu poddanství a poslušnosti od představitelů jednotlivých vesnic. Dne 28. října 1627 museli prohlásit purkmistři, fojtové a úřední osoby všech obcí na vsetínském panství, konkrétně městeček Pržna a Vsetína a vsí Hošťálkové, Jablůnky, Janové, Jasénky, Kateřinic, Lhoty, Liptálu, Hovězí, Ratiboře, Rokytnice, Růžďky, Seninky, Ústí a Zděchova, že se už nenechají ovlivňovat a svádět k neposlušnosti císařovými protivníky, že neodběhnou od svých závazků, povinností, poslušnosti a věrnosti, jimiž jsou povinni bohu a své dědičné vrchnosti. Aby dosáhli prominutí, museli přislíbit, že už nic podobného nepodniknou, nebudou se srocovat ani spolčovat s buřiči, svůdci, ani se svobodníky, nestrpí je mezi sebou ani je nebudou ukrývat, nýbrž každého že se budou snažit zajmout a odevzdat do rukou spravedlnosti. V opačném případě prohlašují, že se vzdávají životů, statků, manželek i dětí, jakož i veškeré další milosti. Pokud by někdo z nich jednal v rozporu s tímto prohlášením a neuposlechl, přivolal by na sebe trest ohněm a mečem bez další milosti.

Toto prohlášení známé jako revers valašských povstalců mělo být v každém městečku či vesnici jednou ročně veřejně čteno za účasti všech mužů u příležitosti obnovy obecního úřadu. Jan Krejčí a Tomáš Kramoliš z Růžďky doručili tento revers nejprve na Mikulov kardinálu Františkovi z Ditrichštejna a pak do Olomouce. V Olomouci byli oba poslové podrobeni výslechu císařskými komisaři a museli prosit za odpuštění. Dne 1. prosince 1627 jménem kardinála Františka z Ditrichštejna udělili komisaři kanovník Karel z Hütendorfu a Jan Kaváně z Bugery vsetínskému panství milost a pardon. Tato milost měla platit pouze v případě, že se znovu nedopustí rebelie. V případě, že by poddaní tento pardon porušili, pozbyl by revers platnosti a podle jeho závěrečného znění by měli být poddaní potrestáni na hrdlech a měl by jim být zabaven majetek.

Potupný a ponižující tón žádosti vsetínských obyvatel o milost z roku 1627 by mohl napovídat, že se snad opravdu chtěli porobit bělohorskému vítězi za příslib zachování svých životů a majetku. Odpor proti císaři a vrchnosti se však nepodařilo vymýtit docela. Poddaní se roku 1627 poněkud umírnili, obzvláště když je na nějaký čas jejich zahraniční protihabsburští spojenci nechali na holičkách. Avšak císařská strana využívala všech prostředků k posílení svých pozic. Patent Ferdinanda II. z 23. března 1628 nutil poddané, aby se odřekli nekatolické víry, zakazoval jim stěhovat se kvůli víře ze země a ostře se obracel také proti nekatolickým kazatelům považovaným za hlavní původce rebelie. Zprávy o poddanských rebeliích na východní Moravě prosákly i do ciziny a živily naděje bělohorské emigrace na změnu poměrů v zemi a návrat do vlasti. Tehdy se o valašských povstáních zmínil Jan Amos Komenský v díle Historie protivenství, kterak se Valaši vsetínského panství na Moravě se zbraní v ruce úspěšně brání násilné rekatolizaci, vzdorujíce Němcům, Vlachům i polským kozákům, využívajíce útočiště mezihorských údolí, jak je to jen možné.

Po procesu byl 27. března 1628 v Brně veřejně popraven Václav Bítovský z Bítova. Jeho žena Bohunka Prusinovská z Víckova dožila v chudobě na Moravě z milosti spřátelených šlechtických rodin.

Jako by revers ukolébal samotného císaře Ferdinanda II., městečko Vsetín u něj dosáhlo dne 7. září 1631 potvrzení svých výsad, kterých se mu dostalo svého času od Albrechta z Valdštejna, konkrétně osvobození od všech robot a jejich převedení na stálý plat. Snaha obyvatel městečka Vsetína dosáhnout potvrzení těchto svobod císařem je pochopitelná, neboť Valdštejnovo privilegium tvořilo jednu z mála záruk jejich volnějšího vztahu k vrchnosti, než bylo v tu dobu obvyklé. Samotný Valdštejn, který již v tu dobu nebyl u císařského dvora v oblibě, se stal obětí spiknutí a zemřel rukou spiklenců 25. února 1634 a vrchním velitelem armády se stal císařův syn (budoucí císař Ferdinand III. Habsburský), který však brzy tuto nevděčnou vojenskou funkci přenechal svému bratrovi Leopoldovi I. Vilémovi a generálům, kteří se však ve funkcích rychle střídali.

Avšak i po sepsání potupného reversu zůstávali poddaní nadále odbojní. Vsetínské vrchnosti Zdeňku Žampachovi z Potštejna neposkytovalo panství předpokládané příjmy a nebyla valná naděje vymoci od vzpurných sedláků zadržené platy a poddanské dávky. Patrně z těchto důvodů v roce 1634 prodal Zdeněk Žampach vsetínské panství bývalému evangelíkovi, avšak posléze přeběhlíkovi ke katolické víře knížeti Petrovi Pázmánymu – od roku 1616 ostřihomskému arcibiskupovi a od roku 1629 kardinálovi, mimo jiné majiteli hodonínského panství na Moravě.

Kupní smlouva byla dojednána 14. května 1634. Poddaní se brzy dověděli, že jejich vrchností se má stát vysoce postavený jezuita, horlivý zastánce rekatolizace a neúprosný bojovník za obnovení práv a majetku katolické církve a okamžitě dali najevo své mínění. Petrovi Pázmánymu odmítli slíbit poddanství zejména obyvatelé městečka Pržna i někteří další a zdráhali se platit povinné dávky vrchnosti. Ve snaze zbavit se těžkých břemen, které na ně uvalily minulé vrchnosti, zastavili práce na panském, opustili svá obydlí a přitáhli na prostranství před vsetínským zámkem. Odtud vyslali ke správci panství své zástupce a domáhali se úlev. Svým prohlášením „v poli“ 23. května 1634 správci panství pohrozili, že nebudou pokračovat v práci, dokud nedostanou na svou žádost o úlevy odpověď. Arcibiskupův úředník Kelecsény se marně pokoušel přimět poddané k návratu do jejich domovů. Poddané poněkud uklidnilo teprve písemné ujištění kardinála Františka z Ditrichštejna z 30. května 1634, že požadavky nové vrchnosti nepřekročí „hranice práva a slušnosti" a vyzval poddané, aby tedy Petru Pázmánymu holdovali a slíbili mu poddanství a poslušnost. Teprve v dopisech z 3. června, 11. června a 26. června 1634 datovaných stále ještě „v poli" poddaní prohlásili, že jsou ochotni novou vrchnost přijmout.

Příští události však odhalily valašskou nepoddajnost, odpor k utužování poddanství i hloubku zakořenění protestantské víry v hlavách a srdcích vsetínských poddaných. První zkušenosti kardinála Petra Pázmányho s jeho vsetínskými poddanými nebyly radostné. Koncem června 1634 přijel na vsetínský zámek kardinálův příbuzný Jan Urményi, aby s poddanými jednal o úpravě jejich povinností, a situace se víceméně opakovala. Šlo totiž o hodně. Kromě svobod poskytnutých městečku Vsetínu ještě Albrechtem z Valdštejna šlo zejména o platy a dávky, které poddaní dlužili vrchnosti. Poddaní se shromáždili na prostranství před vsetínským zámkem a k Urményimu vyslali fojty z jednotlivých vsí jako své zástupce. Ti Urményimu prohlásili, že není v jejich možnostech vyrovnat dlužné platy a že poddaní raději navždy panství opustí, než aby přijali nesnesitelná břemena. Nakonec však před hrozbami Urményiho přece jen poněkud ustoupili a zčásti se vrátili k poslušnosti a k potřebným robotám. Urményimu se do 3. července podařilo vybrat na penězích dlužných 120 zlatých a v naturáliích 523 beranů. Na oslavu usmíření se potom v panském Horním šenku za jediný týden vyšenkovalo 20 věder sladkého vína (tj. více než 1200 litrů). O relativním klidu na samotném Vsetíně alespoň na přechodnou dobu svědčí zprávy o působení jezuitů. Ti zde měli zvlášť obtížnou pozici, jejich vynaložené úsilí o převrácení poddaných na katolickou víru se setkalo s nepatrným až žalostným výsledkem. Bezpochyby také proto, že se v neklidné atmosféře, jež vládla na východní Moravě, nemohli opřít o silnou vrchnostenskou moc. Za rok 1634 získali jezuité pro katolickou víru pouhých 8 protestantů. V relacích o svých misiích ve Vsetíně se kroměřížští jezuité netajili postesknutím, že misijní působení ve Vsetíně se stává životu nebezpečnou činností.

Odpor proti vrchnosti ale brzy propukl znovu. Na Vsetín byli vysláni císařští komisaři hrabě z Rottalu a hrabě Serényi, aby poddané uklidnili. Ničeho však nepořídili. Arcibiskup Péter Pázmány ztrácel nervy a 15. října 1634 psal, že by lehce udržel na uzdě ten malý počet sedláků, kdyby mu v tom nebránil jeho duchovní stav. Na doporučení olomouckého biskupa kardinála Františka z Ditrichštejna však měl volit méně tvrdý postup. Škody na panství způsobené vzbouřenci měly být podle daného slibu nahrazeny. Podněcovatelé vzpoury z panství zavčas uprchli a dopadeni byli jen někteří. Část rebelů se skryla v horách, tvořila zbojnické skupiny podnikající loupeživé výpady. Ze zbojnických družin, které v té době znepokojovaly Valašsko, proslula nejvíce družina Ondruškova. Ondruška, původně krejčovský tovaryš, byl synem fojta v Leskovci . Mezi zbojníky, kteří se shromáždili pod jeho vedením, byli poddaní ze Zděchova, Ratiboře, Hovězí, Kunovic (na Valašsku) a někteří i ze vzdálenějších míst. Od roku 1634 podnikala Ondruškova skupina loupeživé výpady v horách v okolí Helfštýna, Lipníka, Stanměřic, Varhoště, Staré Vody a Velké Bystřice. Ondruška, jinak také Onderka, Adamčík nebo také Pavel Píšťalka vzbuzovali strach mezi bohatými sedláky na Hané. Jako Andrle či Anderlička se jeho jméno objevuje také v soudobých německých letácích.

Dne 30. října 1634 byl v Brně vydán patent proti poddaným ze vsetínského panství. Kamkoliv by kterýkoliv z nich přijel, měl se prokázat glejtem, čili průvodním listem od vrchnosti. Pokud by se jím neprokázal, měly mu být zabaveny jeho věci. Průvodní listy měli mít jen ti nejzatvrzelejší obyvatelé městečka Vsetína, poddaní z vesnic měli být glejtů zproštěni. Tímto postupem vůči poddaným bylo ke konci roku 1635 na nějaký čas dosaženo zklidnění situace. Poddaní z panství upustili od dalšího odporu a žádali o milost. Kardinál Pázmány nařídil, aby každý z nich složil přísahu věrnosti a kromě toho z každé vsi měli být vysláni dva zástupci ke kardinálovi do Trnavy, aby tam přísahu věrnosti opakovali. V opačném případě byl kardinál odhodlán nechat usedlosti na panství raději zpustnout. A tak poddaní někdy v polovině března 1636 složili slib věrnosti. Ostřihomský arcibiskup Péter kardinál Pázmány tedy až roku 1636 konečně dosáhl toho, aby mu vzdorovití vsetínští poddaní slíbili poslušnost.

Dne 17. září 1636 zemřel v Brně František kardinál z Ditrichštejna, brzy poté v Přerově 9. října 1636 usoužený nemocemi další protagonista dramatických dějin Moravy Karel starší z Žerotína, jeden z mála nekatolíků, kteří byli ušetřeni emigrace. Ve Vídni 15. února 1637 zemřel císař Ferdinand II. a na trůn nastoupil jeho syn Ferdinand III., který pokračoval v rekatolizaci. Kardinál Pazmány měl samozřejmě zájem na tom, aby z panství odešli protestantští kazatelé v tu dobu působící ve Vsetíně, Hošťálkové, Liptálu, Pržně a Růžďce, neboť se obával jejich značného vlivu mezi nekatolickým obyvatelstvem a podle obnovení zřízení zemského z roku 1628 byla jejich činnost nepřípustná. Cítil především potřebu nově vysvětit kostel po mnoho desetiletí spravovaný evangelíky. Završit snahy o katolizaci obyvatel vsetínského panství však nestihl. Petr Pazmány zemřel 19. března 1637. Za měsíc po jeho skonu byl sepsán jeho majetek, který zahrnoval zámek, panské dvory ve Vsetíně, Hovězí a v Ratiboři a rovněž vsetínský pivovar. Majetek sepisovali komisaři Gabriel Serény a Benedikt Palášti z Kasejova. Jednalo se v podstatě o několik stolů a stoliček a postelí, za pozornost dokreslující život vrchnosti snad stojí nový kočár, pět nových měděných kotlů na pálení kořalky, 11 věder medu, což bylo celkem asi 800 litrů, zásoby vína, chmele, ovsa, kyselého zelí, sítě na lov zvěře a nějaké plátno. Z toho vyplývá, že se nejednalo o přepychové sídlo. Vždyť kardinál Pazmány se na Vsetíně vyskytoval zřídkakdy, místo něj tam úřadoval hlavně zejména Jan Urményi, jemuž patřilo 9 z 15 sudů vína figurujících v sepsaném majetku.

Kardinál Péter Pázmány ještě za svého života určil dědicem svého majetku synovce Mikuláše Pázmányho z Panazsu, kterému bylo v roce 1637 teprve 14 let. Pokud by jeho rod vymřel, mělo vsetínské panství připadnout kněžskému semináři v Ostřihomi. Mikuláš Pazmány studia dokončil v Olomouci. Později se vydával za poznáním, zábavou a za navázáním kontaktů na tzv. kavalírské cesty, oblíbil si zejména Paříž. Mikuláš Pázmány si tam příliš zvykl na světácký život a odlehlé městečko Vsetín ležící stranou jím oblíbeného společenského ruchu mu jako trvalé sídlo příliš nevyhovovalo. Panství spravoval nadále jeho úředník Jan Urményi, který sloužil již jeho strýci Petrovi. Poddaní vsetínského panství vycítili, že vsetínskému panství nevládne pevná ruka. V lednu a únoru 1638 musel moravský zemský sněm v Brně znovu jednat o neustálých výpadech poddaných z Valašska, s nimiž se spolčovali propuštění vojáci, zbojníci a další nepokojné, dokonce i pochybné živly. V chudém horském prostředí lidé příliš nedisponovali majetkem, situaci navíc zhoršila trvající válka, proto ochuzení Valaši vyráželi za kořistí zejména do okolí Lipníka a Oderských vrchů v prostoru Libavé, kde působili nemalé škody. Tito zbojníci nazývaní rovněž lupiči a raubíři byli mnohdy podporováni i některými šlechtici, kteří od zbojníků kupovali naloupené zboží a poskytovali jim podporu a úkryt. Na jaře 1638 bylo proto nařízeno vykácet houštiny kolem cest, které by mohly loupežníkům sloužit za úkryt. Na dopadení lupičů byly vypsány odměny, a to za živého 30 zlatých a za hlavu mrtvého polovinu této částky.

Nejistá situace donutila vsetínského úředníka Jana Urményiho, aby požádal o vojenskou pomoc. Když 1500 mušketýrů Jindřicha Halbicha a Urményiho domobranců z prešpurského pluku pod jeho vedením táhlo na Vsetín, poddaní je 24. března 1638 v Rokytnici ze zálohy přepadli a odzbrojili, aniž by stačil padnout jediný výstřel, takže vojáci se museli vrátit s nepořízenou.

V letech 1638 - 1640 byli pochytáni příslušníci Ondruškovy družiny a po krutých výsleších byli v Olomouci krutým způsobem mučeni a popraveni. Byli vplétáni do kola, lámáni kolem, zaživa trháni kleštěmi a stínáni. Moravský zemský sněm 23. února 1640 rozhodl, aby byl za účelem pacifikace zbojnictví naverbován určitý počet tzv. věrných Valachů, u kterých se předpokládala pevnost v katolické víře a o kterých se předpokládalo, že by mohli v okolí svého bydliště potírat zbojnictví podstatně účinněji než vojsko. Z těchto věrných Valachů vznikl dobrovolnický sbor tzv. portášů, který sloužil po více než 150 let převážně k obraně zájmů majitelů feudálních panství, k pronásledování evangelíků, ale také k potírání skutečných kriminálních jevů.

Počátkem jara 1640 jednali vsetínští Valaši o právo na šenkování piva a vína, které městečko Vsetín obdrželo od císaře Rudolfa II. a které zrušil svého času Albrecht z Valdštejna. Dne 7. března 1640 byli pověřeni jednáním v této záležitosti v Olomouci zástupci městečka Vsetína Jan Rychlíček, Daniel Žamberský, Jiří Diblík a Matouš Krejčí. Zřejmě ničeho nedosáhli, protože i později zůstaly ve Vsetíně pouze šenky panské.

Třetí velké povstání Valachů

Nedlouho po vítězství Švédů nad císařským vojskem u Svídnice 1. června 1642 vtrhla na Moravu švédská vojska pod velením vrchního velitele švédské armády generála a polního maršála Lennarta Torstensona, nová to síla ve vojenskopolitické situaci na Moravě, s níž spojovala své naděje pobělohorská emigrace i domácí odpůrci rekatolizace zahájené Habsburky. Poddaní vsetínského panství tím pochopitelně byli značně posíleni ve svém neutuchajícím odhodlání setrvávat v odporu proti vrchnosti. Povstalci z Valašska ve Švédech viděli souvěrce, protože Švédové byli protestanti, podobně jako většina obyvatel Valašska. Tato skutečnost hrála v té době relativně významnou roli, proto také poddaní z Lukovska, Vsetínska, Vizovicka a Zlínska byli přirozenými spojenci Švédů. Valaši byli o chystané invazi velmi dobře zpraveni a již počátkem června 1642 se shromáždili před Lešnou u Meziříčí, aby vešli do kontaktu se Švédy blížícími se od údolí Odry. Císařský plukovník Jan z Winzů, majitel panství Odry, ponechal svůj pluk svému osudu někde v prostoru Opavy a 9. června 1642 prchal se svou rodinou a majetkem před blížícími se Švédy na dvaceti povozech a v doprovodu 40 rejtarů z Oder přes Krásno, Meziříčí a Vsetín. Zamýšlel uchýlit se ke své sestře do Skalice v Uhrách. Valaši shromáždění u Lešné severně od Meziříčí plukovníka Winze zadrželi a odmítali jej pustit dále. Až na přímluvu úředníka lešenského panství Kocourka, který jel náhodou kolem, ho propustili do Meziříčí, kde si chtěl odpočinout a přenocovat. Situace však byla stále nebezpečnější. Neklid narůstal i v Meziříčí, proto se Winz rozhodl pokračovat v cestě dále na Vsetín ještě téhož dne. Toto rozhodnutí mu však štěstí nepřineslo. Po setmění se Winzův konvoj povozů a jezdců přiblížil k Pržnu. Když vozy projížděly z Pržna do Jablůnky brodem přes Bečvu, byly přepadeny houfem více než stovky poddaných ze vsí Brňova, Bystřice, Jarcové, Jasénky, Rokytnice a Vsetína. Plukovník Winz během okamžiku přišel o celý majetek. Kromě koní, vozů a velké částky peněz v podobě zlatých dukátů a stříbrných tolarů se jednalo o množství látek, obleků, koberců, ale také o šperky, stříbrné jídelní nádobí, hodiny vykládané zlatem, zrcadla vykládaná perlami a diamanty vsazená do rámů z mořských korálů. Plukovník byl i s manželkou uvězněn v kůlně na návsi v Jablůnce a mohl pouze škvírami mezi prkny sledovat, kterak si poddaní druhého dne za rozbřesku rozdělovali kořist. Když rozbíjeli jakousi truhlu s dvojitým dnem, vysypalo se ohromné množství zlatých a stříbrných mincí. Kolemstojící poddaní se na ně s křikem vrhli a v mžiku je rozebrali velmi důkladně až do posledního stříbrňáku. Brzy poté přispěchal ze Vsetína do Jablůnky správce vsetínského panství Jan Urményi, který poskytl Winzovi a jeho ženě nejnutnější oděv a odvezl je na vsetínský zámek. Na Vsetíně se manželé Winzovi zdrželi dva týdny, aby se mohl plukovník Winz zotavit a vzpamatovat z utrpěných příkoří. Již na Vsetíně učinil Winz první kroky, které měly vést k opětovnému získání uloupených věcí. Jakmile nebezpečí přímého vpádu Švédů do Vsetína pominulo, nemálo účastníků přepadení bylo zjištěno a během srpna, září a října bylo podrobeno vyšetřování, přičemž některé z uloupených věci u nich byly nalezeny a zabaveny. Plukovník Winz několikrát urgoval urychlení vyšetřování, načež správce vsetínského panství Jan Urményi na jednu urgenci odpovídal v dopise z 9. záři 1642 žádostí, aby již dále nebyl nucen hledat další uloupené věci, neboť v podmínkách, kdy se v zemi pohybují švédská a císařská vojska a navíc ještě tisíce povstalců, to možné není, že ony věci vyhledával s nasazením života a ani mu nebylo známo, že by ještě kde nějaké uloupené věci zůstaly. Janovi z Winzů se podařilo vyhledat a znovu získat pouze nepatrnou část jeho bývalého majetku. Bylo mu uloupeno na hotovosti 10 tisíc zlatých a movitý majetek v ceně 149 893 zlatých. Takové částky nedosahovala ani cena vsetínského panství, které bylo např. roku 1652 odhadnuto na 96 tisíc zlatých. Zanedlouho potom zemřel. Přepadení plukovníka Winze u Pržna způsobilo rozruch, který ještě po letech jitřil atmosféru na Valašsku. Po smrti Jana z Winzů se domáhala na vrchnostech ve Vsetíně a v Meziříčí vypátrání dalších uloupených věcí vdova Polyxena z Winzů a po její smrti roku 1652 její dědicové. Definitivně byl spor zastaven roku 1656. To už nešlo ani o vrácení věcí samotných, neboť již nebylo co vymáhat a nebylo ani těch, kteří by byli ochotni něco vrátit. Žalovány byly vrchnosti ve Vsetíně a Meziříčí za to, že svým málo důrazným přístupem umožnily účastníkům přepadení i rozprodání či jiné zužitkování uloupených předmětů. Spor vyzněl do ztracena.

Blížící se švédské vojsko způsobilo paniku nejen v Odrách, ale především v Olomouci. Zemské úřady se kvapně stěhovaly na jižní Moravu a úředníci prchali do Vídně. Švédská vojska obsadila Opavu a Litovel. Olomouc se po čtyřdenním obléhání raději vzdala bez boje za volný odchod, neboť její velitel Antonio Miniati usoudil, že hradby nejsou v pořádku a tudíž nejsou schopny odolat připravovanému útoku. Švédům tak padla do rukou kromě strategicky klíčové pevnosti též nesmírně bohatá kořist. Lennart Torstenson obsadil Olomouc svojí posádkou pod vedením Jiřího Paikula s úmyslem využívat Olomouce jako výchozího opěrného bodu za účelem vojenských akcí proti Vídni. Po několikatýdenních pustošivých vojenských operacích a spížních nájezdech v severní a střední části Moravy přenesl Torstenson válečnou iniciativu do Slezska a posádku nechal jen v Olomouci a Uničově. Hrad Sovinec využil skutečnosti, že Torstenson nedospěl až k němu, k opevňovacím pracím a navážení zásob, posádka byla posílena o 600 obránců.

Po odchodu švédských vojsk sbírali císařští vojsko za účelem úderu na Olomouc, na úspěšnou zteč se jim však nedostávalo sil, nezůstalo jim tedy nic jiného, než se spokojit s blokádou. Na konci jara roku 1643 se Švédové přes Čechy vrátili na Moravu a během tažení k Olomouci dobyli Svitavy, Třebovou a Mírov. Začátkem června přitáhli na Mohelno a následně padly do jejich moci Litovel a Šternberk. Koncem června dorazil Torstenson k Olomouci a olomouckou posádku zbavil blokády. Poddaní z Valašska začali dodávat Švédům do Olomouce potraviny a kromě zásobování poskytovali Švédům cenné zpravodajské služby. Zástupce Valachů přijal sám Torstenson a vyměnil si s nimi dary. Od Valachů dostal bohatě zdobenou ručnici. Švédské vojsko poté pokračovalo v obsazování měst a pevností na střední Moravě. Švédové postupně obsadili Prostějov, Plumlov, Tovačov a za vydatné pomoci Valachů i biskupskou Kroměříž. Valaši byli prvními, kdo pronikli přes hradby do obležené Kroměříže. Protože se město bránilo, bylo vojákům po dobytí povoleno rabování, v němž Valaši nezůstávali pozadu a vydatně pomáhali. Poté byla Kroměříž za trest vypálena do základů. Dále Švédové obsadili Holešov, Přerov, Lipník a odolal jen hrad Helfštýn. Na severní Moravě švédská vojska obsadila Potštát, Fulnek, na slovácké jihovýchodní Moravě obsadila Brod. Nedobytnou vodní pevnost Hradiště však Švédové dobývali marně. Torstenson měl eminentní zájem o hrad Sovinec, neboť spolu s Bruntálem měl být kontribučním místem pro Wrangelův pluk. V červenci přitáhly ke hradu první švédské oddíly. Když byl vyzván velitel hradní posádky Augustin Osvald z Lichtensteina ke kapitulaci a vydání hradu bez boje, odpověděl dělovou salvou. Švédští důstojníci vyhodnotili stav opevnění a přes zjištění výrazného zlepšení obranyschopnosti se přece jen pokusili hrad dobýt náhlým útokem. Zteč připravená posádka odrazila. Švédové se následně spokojili s pouhým obléháním a museli naopak čelit výpadům. Počátkem září mělo dojít k bitvě u Mikulova, císařští se však bitvě vyhnuli. Švédské oddíly pak krátce oblehly (na rozdíl od pozdějšího stodenního obléhání od 4. 5. 1645) Brno, které se však odmítlo vzdát, a tak švédské oddíly odtáhly a zamířily do Německa, kde vykrystalizoval konflikt s Dány. Když se ale Švédové po vyhlášení války Dány stahovali zpět na sever, stalo se dobytí Sovince prvořadou záležitostí. Dobývání hradu se ujal sám Torstensson. Od 14. do 16. září obléhací armáda zaujímala postavení. Od 17. do 20. září následovalo ostřelování. Obránci se museli stáhnout z těžce poškozené předsunuté bašty. Švédové se dostali blíže k hradbám, které 23. září podkopali a zahájili soustředěnou palbou zteč, kterou se však obráncům podařilo odrazit. Dne 4. října Švédové zahájili třetí útok na poničený hrad, při němž se pokoušeli hrad podpálit smolnými věnci. I tento útok však byl odražen. Přes nemalé ztráty 72 padlých a 250 zraněných včetně zranění velitele posádky se posádka úporně bránila. Vydržela až do 7. října, kdy jí došla munice. Ze všech severomoravských a slezských měst Sovinec vydržel nejdéle. Dobytí hradu stálo Švédy 650 životů. Velitel obléhatelů na rozdíl od Kroměříže povolil čestnou kapitulaci a posádka mohla odejít s osobními zbraněmi i s raněnými. Hrad byl obsazen čtyřmi korouhvemi pěšáků a zůstal v držení Švédů až do konce třicetileté války. Severní část Moravy zůstávala pod kontrolou švédských posádek v Olomouci, Sovinci, Šternberku, Tovačově a Uničově. Obyvatelstvo této kontrolované části Moravy muselo odvádět daně a výpalné veliteli olomoucké posádky a veškeré Švédy ovládané části Moravy plukovníku Paikulovi. Paikul úzce spolupracoval s Valachy, kteří zle zatápěli portášům a připravovali jim krušné chvíle, s Valachy Paikul počítal také při akcích plánovaných společně s Jiřím I. Rákoczim.

Už na podzim roku 1643 se však situace pro povstání začala vyvíjet nepříznivě. Proticísařská koalice, v níž byli Švédové nejvýznamnější silou, se rozpadla a proto v září roku 1643 Švédové vyklidili řadu míst na Moravě, jako Lukov, Holešov, Přerov a Tovačov a jejich posádky zůstaly pouze v Olomouci a Fulneku. Oslabení švédských pozic otevřelo císařskému vojsku cestu k potlačení povstání na východní Moravě.

Dne 23. listopadu 1643 se Mikuláš Pázmány z Panazsu, majitel vsetínského panství, znovu dožadoval vyslání trestné výpravy proti vzpurným Valachům ovládajícím jeho panství. Doporučoval, aby se trestná výprava uskutečnila v zimním období, dokud jsou cesty sjízdné, a aby císařská vojska táhla proti Vsetínu dvěma směry současně, konkrétně z Moravy a z Uher. Pro zámek a městečko Vsetín ovšem žádal ušetření a ochranu, protože obyvatelé Vsetína údajně úplně nesouhlasili s ostatními rebely. Jan Antonín z Rottalu, který byl roku 1641císařem za své zásluhy povýšen do stavu říšských hrabat, obdržel ještě v listopadu 1643 souhlas s vojenským pokořením Valachů a plnou moc k zorganizování trestné výpravy. Poté, co vůdci Valachů počátkem roku 1644 odmítli císařovu nabídku ke kapitulaci, byl návrh Mikuláše Pázmányho přijat, ale jen s tím rozdílem, že císařské jednotky měly vytáhnout proti Vsetínu ne ze dvou, ale ze tří stran, a to od Meziříčí pod vedením plukovníka Rebecka, od Holešova a Vizovic pod vedením generála Jana Kryštofa III. z Buchheimu (uváděno též z Puchheimu) a konečně ze třetího směru od Brodu přes Valašské Klobouky pod vedením hraběte Jana z Rottalu. Všechny tři proudy se měly ve Vsetíně setkat 27. ledna 1644. Sled událostí potom nabral rychlé tempo. Hrabě Jan z Rottalu s velitelem císařských vojsk na Moravě generálem Janem Kryštofem III. Buchheimem shromáždil během prvních lednových týdnů na 4 000 vojáků, k nimž se mělo připojit několik set tzv. věrných Valachů z hukvaldského panství. Hradiště poskytlo vojákům dvě děla, střelný prach a střelivo. K začátku válečného tažení proti vzpurným Valachům došlo 25. ledna 1644. Do organizace trestné výpravy byl zapojen i Tribunál. Vojsko provázela skupina popravčích z celé Moravy a ve východomoravských městech byl vydán přísný zákaz spolupráce s povstalci. Už 26. ledna dorazil ke Vsetínu od Meziříčí plukovník Wellisch, kde se jeho oddíly vybavené děly střetly asi se 700 povstalci, mezi nimiž byl i jistý počet švédských mušketýrů z Olomouce a asi 40 uherských mušketýrů z Lednice na Slovensku. V tomto boji padli jejich vůdcové, velitel mušketýrů z Lednice, dva švédští praporčíci s většinou švédských vojáků a velký počet povstalců. Bez účinné pomoci Švédů a Uhrů, na kterou Valaši spoléhali a které se však nedočkali, nemohli přesile císařského vojska dlouho vzdorovat ani v okolních horách. Utkali se s císařskými v několika šarvátkách, ale ještě do konce ledna byli rozprášeni. Asi 220 povstalcům se podařilo uprchnout do Uher a zpět se už nevrátili ani oni ani jejich děti. Císařské vojsko se rozptýlilo po valašském venkově, za asistence portášů odzbrojilo vzpurné Valachy a zajatce předávalo Rottalovu soudu v Brně. Valachům bylo odebráno 500 pušek. Generální komisař nad povstalci a zároveň prokurátor Jan hrabě z Rottalu a vedoucí vojenské expedice proti Vsetínu generál Jan Kryštof III. , hrabě z Buchheimu, mohli zahájit stíhání.

Další osudy aktérů povstání

Vítězové se vypořádali s poddanými, kteří se opovážili zvednout zbraně proti vrchnosti, císaři a církvi, s neobyčejnou krutostí. Došlo na dosud největší represálie vůči venkovskému obyvatelstvu, které měly Valachům definitivně rozbít jejich vojenskou organizaci, zlikvidovat jejich vůdce a navždy je odradit od dalších vzpour. Začátek poprav byl stanoven na 15. února 1644. Údaje o tom, kolik povstalců bylo pak ve Vsetíně skutečně popraveno, se rozcházejí. Kronikář Jan Jiří Přenský psal o více než 200 různým způsobem popravených vzbouřencích. Podle některých šlo o více než 300 osob, z toho jen ze vsetínského panství se uvádí 96 osob. Většina z nich skončila na vsetínském popravišti Šibeňáku, jiní v Brně, kam byli v provazech a v řetězech dovedeni. Další povstalci byli pro slabost pověšeni cestou do Brna. Tzv. soupisy Valachů pořízené počátkem roku 1644 za účelem zjištění, který z hospodářů odevzdal zbraně či kdo byl popraven, uvádějí na vsetínském, vizovickém, lukovském a zlínském panství 141 popravených. Tyto soupisy zachycují pouze jména majitelů usedlostí a nikoliv ostatní obyvatelstvo, např. rodinné příslušníky majitelů usedlostí nebo služebnou čeleď. Přímo ve Vsetíně popravy trvaly čtyři dny. Popravčí nešetřili nikoho bez ohledu na věk od nejstarších po nejmladší, po povstalcích zůstalo na 100 vdov. Jiné prameny zmiňují, že ze 103 osob odsouzených k smrti ve Vsetíně docílil jezuita Pavel Kempa z jezuitské koleje v Uherském Hradišti jen u devíti toho, že svých činů litovali a jen u třinácti, že se stali opět katolíky. I v okamžicích napětí před strašlivou smrtí si byla většina odsouzených vědoma významu hodnot, za které bojovali a odmítli se podrobit.

Nezůstalo však jen u poprav. Některé valašské rodiny odvedl hrabě z Rottalu do prostoru dnešní Rusavy, kde založil ves Rottalovice, kterýžto název se z pochopitelných důvodů nevžil. Řadu dalších rodin z valašských hor Jan z Rottalu přesídlil na svá zpustošená a válečnými událostmi vylidněná panství v předhůří Chřibů do prostoru Halenkovic, Žlutavy a Újezdska. Valachy bylo dosídleno téměř 30 obcí a rodinami největších rebelů osídlil nově založené vsi Jankovice, Košíky a Nová Dědina, čímž chtěl zbavit jejich vlivu odbojné Valašsko. Ostatní obyvatelé panství obdrželi pardon, když se zavázali, že oni i jejich děti chtějí až do smrti zachovat věrnost císaři a vrchnosti. Císařští vojáci si počínali jako v dobyté zemi a řadu vesnic vypálili. Městečko Vsetín bylo podle přání majitele panství císařskými vojáky vypálení ušetřeno, naopak vsi Janová, Liptál, Seninka a Ústí lehly popelem úplně. Z poloviny byla vypálena Lhota u Vsetína, dále Pržno, Jablůnka a Zděchov, zčásti podlehly plamenům obce Hovězí a Rokytnice.

V roce 1644 byla po průtazích konečně zahájena mírová jednání v Münsteru a Osnabrücku, která pokračovala i během bojů. Počátkem roku 1645 zahájila překročením západních hranic Čech ofenzívu, jejímž cílem mělo být dobytí Vídně a získání mocenské převahy nad Habsburky při mírovém jednání. Torstenson se vyhnul Valašsku, neboť tentokrát postupoval jižními Čechami a horním Podunajím. Dne 6. března 1645 u Jankova nedaleko Tábora po skvělém manévrování obou stran v úporné bitvě plné zvratů Torstenson byť se ztrátami smetl vojsko generála Hatzfelda a měl otevřenou cestu na jižní Moravu a Dolní Rakousy. Švédové poprvé dobývali západomoravská města. Po krátkém vyjednávání se vzdala Jihlava, na druhý den Znojmo, jehož katoličtí duchovní obdrželi ochranu švédské královny Kristýny, dále Kremži. Švédská vojska zaplavila jižní Moravu a Dolní Rakousy, ale Vídeň odolala náporu. Bylo nutné připravit nový útok ve spolupráci se sedmihradským knížetem Jiřím I. Rákoczim. Zázemím se měla stát Morava. V polovině dubna Švédové dobyli Mikulov, který byl dosud ušetřen válečných událostí, a ukořistili zde nejen zbraně a střelivo, ale i Ditrichštejnovu vzácnou knihovnu. Na jihovýchodní Moravě Švédové obsadili Hodonín a Ostroh, ubránila se jim však opět nedobytná hradišťská pevnost. Švédové se tedy rozložili kolem Brna, poslední to překážky severně od Vídně, neboť blokádu Olomouce císařští už pochopitelně zrušili.

Císař se ale rozhodl Brno udržet za každou cenu. Bylo zcela zřejmé, že v případě pádu Brna by švédská armáda získala další opěrný bod a Vídeň by se ocitla v prekérní situaci. Dne 14. března 1645 císař jmenoval za velitele obrany Brna sedmatřicetiletého plukovníka francouzského původu Jeana-Louise Raduita de Souches, který měl se Švédy nevyřízené účty z doby, kdy sloužil v jejich vojsku a byl pevně odhodlán Brno před svými souvěrci ubránit. Již o 4 dny později přišlo Torstensona podpořit 3 000 mužů německé pěchoty, 3 000 uherských hajduků a 4 000 sedmihradských jezdců s 38 děly.

Dne 4. května 1645 oblehla asi osmadvacetitisícová švédská armáda dobře k obraně připravené Brno o po odmítnutí výzvy ke kapitulaci zahájila ostřelování. Boje trvaly 112 dní. Houževnatí obránci v počtu 500 gardistů a 100 studentů statečně odolávali. Občas se podařilo do města proniknut menším oddílům se zásobami a střelivem z hradu Pernštejna, který se rovněž nevzdal. Nepodařil se ani pokus o rozhodující útok 20. května 1645. Dne 26. května obránci dokonce provedli výpad a vrátili se s kořistí do bezpečí za hradby. Když se Torstenson dověděl, že válkou vyčerpaný Rákoczi zamýšlí vyjednávat o míru, zavelel k závěrečnému útoku. Poslední neúspěšný útok připadl na 15. srpna 1645. Dělostřelba hřměla od 5 hodin ráno po celý den a kolem 17 hodiny Švédové zaútočili na 6 průlomů v poničených hradbách, ale byli odraženi. Boj skončil až s příchodem noci, nikoliv v 11 hodin, jak praví pověst. Během obléhání obránci ztratili 250 mužů, 150 bylo zraněno, Švédové koseni více nemocemi, než střelami obléhatelů, ztratili přibližně 8000 vojáků. Neúspěchem zklamaní Švédové odtáhli 23. srpna od Brna přes Mikulov do Rakous, přičemž stačili vypálit několik vesnic v okolí Brna a pokusili se v Rakousích porazit císařskou armádu Leopolda Viléma, ta se však stáhla za Dunaj. Přes Moravu se zdecimovaná armáda odebrala přes Slezsko do Saska, kde se posledním neúspěšným vývojem znechucený a tudíž zbytečností předešlých úspěchů poznamenaný Torstenson vzdal velení. Na Moravě Švédové zanechali posádky v Jihlavě, Olomouci, Uničově, Fulneku a na Sovinci. Od jejich přítomnosti na Moravě si slibovali lepší vyjednávací podmínky. Švédové ještě na konci války 26. července 1648 obsadili Malou Stranu a Pražský hrad. Na pravém břehu Vltavy se však po třiceti letech již katolická generace obyvatel Starého a Nového Města pražského připravovala na obranu a od 31. července do 1. listopadu odolávala švédských útokům. Švédové po obsazení západních částí Prahy začali okamžitě rabovat a uloupili 12 miliónů zlatých a zajali 80 osob z vyšších vrstev, za které požadovali výkupné. Cenné sbírky Rudolfa II. švédský generál Hans Christoff Königsmarck, vévoda Tjutský, sice ubránil před rabováním a zničením, ale prohlásil je za státní kořist, nechal je strážit a převézt do Švédska.

Mírová jednání a celková únava vedly k naprostému ochabnutí vojenských operací a k faktickému uznání švédské správy nad obsazeným územím. Švédští a zajatí císařští důstojníci si ve zpustošené Olomouci krátili chvíle společnými hostinami. Na opuštěné Valachy, kteří prokázali Švédům cenné služby, si evangeličtí spojenci zřejmě už ani nevzpomněli a zanechali je na pospas katolické vrchnosti. U švédského dvora se evangelíků včetně Valachů jako jediný zastával Jan Amos Komenský, ale bezvýsledně. Vyhlášení vestfálského míru dne 24. října 1648 přivítaly s ulehčením obě vyčerpané strany. Jednání o odchodu švédských vojsk se protáhlo na dva roky do začátku června 1650. Děkovné bohoslužby za odchod posledních vojsk se s jásotem konaly 27. června pod dohledem Jeana-Louise Raduita de Souches, nyní již katolíka povýšeného diplomem Ferdinanda III. z 23. března 1650 dědičně do panského stavu.

Protihabsburských povstání se nezúčastnili poddaní ze všech panství z východní Moravy. Někteří z nich vystupovali jako tzv. věrní Valaši v císařských službách a jako součást císařských jednotek vyslaných proti povstalcům. Mezi tzv. věrné Valachy, s jejichž pomocí vítězové počítali a na něž se spoléhali, byli např. počítáni poddaní z panství brumovského. Avšak potíže, které měl svého času s brumovskými Valachy např. Jan Kavka z Říčan, svědčily o něčem jiném.

Kruté popravy, které se odehrály po porážce povstalců, byly událostí pro tuto dobu dosti typickou. Reformě nesmyslných církevních dogmat však nebylo možné zabránit násilím, jedině snad totálním fyzickým vyhubením všech jinověrců, o což se císařská vojska pokusila. Krutost, k níž se po porážce povstání uchýlila císařská moc podporovaná církví, sice přinesla relativní klid, ale nemohla změnit zakořeněné myšlení lidí, kteří věřili v možnost nápravy církve a světa, ve kterém žili. Proto dosažené vítězství bylo jen dočasné a evangelické náboženství na Valašsku nadále přetrvávalo, byť v méně viditelné podobě. Konala se tajná shromáždění po lesích, např. na Zbořisku, v Bučníku, Kolibě a na Klenově. Na lesních kazatelnách kázali např. Pavel Hořanský, Jan Bartoň, Ondra Holý a Martin Vaněk.

Rebelové popravení roku 1644 byli Valachy považováni za mučedníky a tudíž ani mnoho desítek let pokoření a náboženského útlaku následujícího po porážce valašských povstání nemohlo tento pohyb ve společnosti zastavit či změnit. Rovněž stížnost spytihněvského faráře na valašské kolonizátory v Chřibech v obci Jankovice svědčí o jejich nevalné katolické zbožnosti. V roce 1670 na adresu olomoucké konzistoře psal, že „…ani faráře nepotřebují, na služby Boží nechodí, děti si křtí sami, své mrtvé pochovávají po horách...“

Ani dlouhodobé úsilí katolické církve o vykořenění evangelického náboženství nepřinášelo kýžený efekt. Na císařském trůnu se mezitím vystřídali vesměs horliví katolíci. Dne 2. dubna 1657 zemřel Ferdinand III., 5. května 1705 Leopold I., 17. dubna 1711 Josef I., 20. října 1740 Karel VI. Díky jím vydané Pragmatické sankci z 19. dubna 1713 se dědičkou trůnu stala jeho dcera Marie Terezie.

Čtvrté povstání Valachů

Falešný toleranční patent

Za čtyřicetiletého působení kroměřížských a hradišťských misionářů mezi lety 1731 až 1770 bylo zabaveno na Vsetínsku a Meziříčsku 545 knih, které byly zničeny. Přes urputnou snahu misionářů byl celkový počet nalezených knih pouhým zlomkem toho, co bylo tehdy ve valašských staveních v tajných skrýších skutečně ukryto.

Proto na jaře roku 1777 procházela Valašskem trojice horlivých katolických misionářů, bývalých jezuitů z kněžstva diecéze olomoucké, která se snažila zjistit skutečný stav náboženského cítění, odhalit a podchytit počet tajných evangelíků na Valašsku. Přestože stále platil přísný mandát Karla VI. z roku 1725 proti kacířům, podle něhož mohli být potrestáni na hrdle evangeličtí kazatelé a šiřitelé zakázaných knih, tito misionáři Jan Kořiska, Petr Jiříček a Petr Šasina lživě prohlašovali, že císařovna Marie Terezie vydala pro Valachy zvláštní patent o náboženské svobodě. Zprvu nedůvěřivé Valachy přesvědčila falešná, avšak věrohodně vypadající listina opatřená pečetí, kterou se prokazoval Jan Kořiska se svými pomocníky. Misionáři na kázáních radili valašskému lidu, zejména v přeplněném poutním chrámu na svatém Hostýně, aby každý jen upřímně řekl, jakého je opravdu vyznání a z kazatelny ukazovali nějaký pergamen s pečetí údajně samotné císařovny. Zpráva o této nenadálé události se lavinovitě nesla od vesnice k vesnici a vyvolávala mezi Valachy velké nadšení. Pod záminkou, že přihlášení musí být písemné, získali katoličtí misionáři seznam evangelíků na vsetínském, liptálském, hošťálkovském a vizovickém panství. Výsledek byl ohromující. V důsledku této lsti se do konce jara na Valašsku přihlásilo k evangelické víře, což bylo dosud pokládáno za zločin, 72 vesnic, které byly buď celé, jako třeba Mikulůvka i s připojením obecní pečeti, Zádveřice, Hovězí, nebo z většiny evangelické. V městečku Vsetíně hromadný zápis evangelíků z 3. května 1777 zaznamenal, že k evangelickému vyznání se tehdy přihlásilo 933 osob, kdežto ke katolickému pouze 153 osob. Celkem se k evangelické víře na Valašsku přihlásilo cca 15 000 osob, na oko už dávno katolických. Dokonce se přihlásili i portáši z vesnic Jablůnky, Janové, Ratiboře a Růžďky a z městečka Vsetína. Katolická církev ani úřady neměly do té doby ani zdání o tak překvapivém množství evangelíků na Valašsku. Toto dech vyrážející zjištění vyvolalo v katolických kruzích i na samotném císařském dvoře doslova zděšení.

Důsledky podvodu s falešným patentem byly dalekosáhlé. Po jeho prozrazení protestantské hnutí dosud tajné a roztříštěné dostalo jednotný a organizovanější ráz. Protestantští vůdci se začali scházet prakticky veřejně, aby se společně radili, jak dále usilovat o náboženskou svobodu. Na jedné takové poradě v červnu 1777 v Ratiboři bylo dohodnuto, že budou vysláni poslové k císařskému dvoru do Vídně. S ohledem na názory Marie Terezie se zástupci evangelíků obrátili raději k jejímu synovi Josefovi II. Habsbursko-Lotrinskému, od roku 1765 jejímu spoluvládci, a v sobotu před sv. Václavem ve vojenském táboře v Tuřanech u Brna císaři Josefovi II. podali žádost dvanácti evangelických obcí, kterou podepsalo 12 rychtářů a připojilo k ní obecní pečeti. Mezi těmito obcemi figurovaly např. Liptál, Prlov a Seninka. Na tuto petici císař nezabral. Odbojní evangelíci byli zatčeni, biti a odsouzeni k nuceným pracím a propadnutí majetku. Následovalo vyšetřování, zatýkání, vyslýchání. Ukázalo se však, že počet zainteresovaných je natolik veliký, že ani hradišťské vězení nemělo potřebnou kapacitu, aby mohlo pojmout všechny kacíře. V rámci represí byl k výslechu předvolán tajný kazatel Pavel Hořanský z Růžďky. Protože se nedostavil, přišla 9. června 1777 do Růžďky ozbrojená eskorta vojáků (podle některých se jednalo o úředníky převlečené za vojáky) zatknout evangelického kazatele Pavla Hořanského. Celá Růžďka se postavila mužům ve vojenských uniformách na odpor, avšak eskorta použila střelné zbraně a podařilo se jí zatknout Ondru Holého, Pavla Hořanského a Jana Bartoně, s nimiž surově nakládala. Při střetu byli zabiti tři muži a jedna těhotná žena a kazatel s dalšími vůdci odporu byli i s rodinami odsouzeni k vyhnanství do Sedmihradska, jejich děti byly předány na náležité katolické vychování a jejich majetek byl prodán v dražbě.

Další evangelíci byli souzeni zvláštním soudem v Brně, vůdcové i četnými rodinami byli vyhnáni do Uher nebo do Slezska. Mezi potrestanými byli např. Jan Hruška, Josef Rosenzweig a Jan Tkadleček z Jablůnky. Mladí muži byli odváděni na vojnu, do vesnic bylo na řadu měsíců rozloženo vojsko. Po těchto zásazích se počet oficiálně přihlášených evangelíků na Valašsku snížil přibližně o 75 %, počet skutečných evangelíků se však zřejmě nezměnil. Valaši ve své víře neumdlévali. Nezanedbatelným počinem ve snaze o náboženskou svobodu bylo sestavení petice, která byla sepsána Valachy z Jablůnky, Kateřinic, Mikulůvky, Pržna a Růžďky. Petice jménem 35 evangelických obcí na Valašsku odsuzovala postoj katolických kněží vůči jinověrcům, žádala o spravedlnost a učitele víry z oblasti Těšína a Prešpurku (dnešní Bratislavy). Z vsetínského panství se k petici hlásily vsi Pržno, Jablůnka, Růžďka, Ratiboř, Kateřinice, Mikulůvka, Jasénka, Johanova, Ústí, Rokytnice, Lhota a město Vsetín, z brumovského panství osada Leskovec, z vizovického panství Vizovice, Lutonina, Jasenná, Prlov, Pozděchov, Zádveřice, Želechovice, Lípa a Lužkovice, z Walddorfského panství osada Hošťálková, z bystřického panství Rottalovice (dnešní Rusava), Prusinovice, Pacetluky, Břest a Sušice, z kelčského panství Rajnochovice, Loučka a Lazy, z liptálského panství Liptál, z rožnovského panství Střítež, Lhota a Bystřička. Petici sepsal v českém jazyku písař Švabach. Žádost byla načasována a fakticky připravena právě na dobu, o které se Valaši dozvěděli, že má spoluvládce Marie Terezie Josef II. projíždět přes Moravu do Ruska. K předání došlo ve Vsetíně 28. dubna 1780. Petici podal Josef Bubela a prý mu ji donesl Jan Ondrášek z Prlova nebo jeho bratr. Tentokrát Josef II. petici přijal.

Bouřlivou situaci, kterou zažehl falešný toleranční patent, bylo nutno nějakým způsobem systematicky uklidnit. Po zhodnocení situace císařská komise vyslaná na východní Moravu doporučila panovnici, aby problém řešila osvětou. Po zjištění, že ani více než stoleté represálie nedokázaly přimět Valachy ke změně myšlení, a též na nátlak Josefa II., který v zájmu své pověsti pohrozil abdikací na spoluvladařství, se Marie Terezie rozhodla jednat s Valachy v duchu myšlenky, že „poznání pravé víry jest dar Boží a vlastní působení božského osvícení lze pouze duchovními přesvědčujícími důkazy zvýšiti, jež však se nedá nikterak vnější mocí vynutiti“. Tímto nelehkým úkolem byl pověřen mikulovský probošt Jan Leopold Hay, který se úkolu zhostil zodpovědně a úkol vzal jako své dlouhodobé poslání. Ačkoliv dvorská komise misionáře neprodleně odvolala a jejich svévolné činy tvrdě odsoudila, pokračovala pak v podstatě jinými prostředky v jejich záměru, snažíc se vzpurné Valachy přivést zpět do katolické církve. Jan Leopold Hay se snažil tentokrát jiným, než dosud běžným způsobem, tedy po dobrém, obrátit Valachy na katolickou víru. Na Valašsku provedl důkladnou reorganizaci katolické církve, dal vystavět celou řadu far a škol, v nichž se zabýval i školní výchovou, zřizoval kostely na místech, kde dosud nebyly, aby lid nemusel docházet na bohoslužby daleko, vyměnil duchovenstvo kraje, především „nehodné kněze“, navštěvoval evangelíky, vedl s nimi rozhovory, diskutoval, věnoval jim nově zakoupené katolické knihy. Přínosem jeho práce je především skutečnost, že mnohou katolickou správu uvedl do pořádku. Rovněž velmi dbal na to, aby katoličtí duchovní nenazývali pobloudilé „kacíři“, ale aby je trpělivě a s mírností poučovali, a tak vedli ke katolické víře. Zejména pak zdůrazňoval, aby kázání byla poutavá; vždyť přece po tom takzvaní „pobloudilí“ vždy toužili.

Ale ani toto olbřímí úsilí nedosáhlo kýženého výsledku a ztroskotalo na vytrvalosti tajných evangelíků, kteří až do skonu Marie Terezie 29. listopadu 1780 prohlašovali, že vytrvají v boji do té doby, až se jim dostane svobody. Počínání dvorské komise se tedy nakonec setkalo jen s mizivým úspěchem a tato trpká zkušenost byla jedním z podnětů, jež vedly k pozdějšímu vydání skutečného tolerančního patentu roku 1781.

Ať už docházelo k trestům, nebo byly vystřídány mírnými prostředky, Valaši setrvali ve svém odboji po celé čtyři roky a v letech 1780 a 1781 strhli k odboji evangelíky na jižní Moravě a v roce 1781 též na Českomoravské vysočině, což vyústilo v létě roku 1781 v tzv. nosislavskou žádost a v září téhož roku olešnickou žádost o vydání skutečného tolerančního patentu, která na rozdíl od té první již nebyla ve Vídni ostentativně roztržena. Dne 13. září navštívil Brno Josef II. Kromě obvyklé návštěvy kasáren a chudobince navštívil také tehdy největší brněnskou textilní manufakturu, kterou vlastnil Johann Leopold Köffiller. Tento majitel apeloval na císaře, aby toleranční patent konečně vydal, neboť jeho dělníci, převážně Němci z evangelických částí Evropy, jako např. Německa a Rakouského Nizozemí odjíždějí na bohoslužby do Horních Uher, čímž utratí nemalou část peněz a vracejí se v pondělí do práce unaveni cestováním a s vyčerpanými finančními rezervami. To už byl argument, na který císař slyšel velmi dobře, neboť mu šlo o hospodářský prospěch především.

Toleranční patent

Všechny tyto události významným způsobem přispěly k vydání tolerančního patentu umožňujícímu svobodu vyznání, který vydal Josef II. po delším váhání dne 13. října 1781 a byl to první, ale poměrně výrazný krok po letech náboženské nesvobody ke změnám v duchu osvícenského evropského trendu. Jednota bratrská, k níž se většina tajných evangelíků v Čechách a na Moravě přikláněla, ovšem mezi tolerovaná náboženství zahrnuta nebyla. Patent povoloval luteránům, kalvinistům a řeckým pravoslavným zakládat vlastní sbory v případě, že se na daném panství přihlásilo alespoň 100 rodin k nekatolickému vyznání, dále povoloval zakládat vlastní modlitebny, tzv. toleranční kostely, ovšem bez věže, zvonů a s vchodem z jiné strany, než z hlavní cesty, povoloval zakládat školy a volit vlastní duchovní správce. Kromě toho umožňoval koupi domů a statků, nabývání měšťanství a akademických hodností a přístup k veřejným úřadům. Na rožnovsko-meziříčském panství bylo založení sboru úředně potvrzeno 1. května 1782. Hledání místa pro stavbu kostelů nebývala jednoduchá, přihlášení evangelíci žili na rozsáhlém území. Situace bývala řešena kompromisem. Než se rozhodlo o místu stavby, bohoslužby se konaly např. ve stodolách. Konkrétně na Hrubé Lhotě u Jiřího Fabiána. Na rozdíl od katolíků ovšem evangelíci nesměli vést matriky.

Pavel Hořanský zemřel ve vyhnanství v Sedmihradsku, ostatní vyhnanci se mohli vrátit domů na Valašsko.

Úplné rovnoprávnosti s katolíky dosáhli evangelíci v celém císařství až vydáním císařského patentu Františka Josefa I. v roce 1866. Tento tzv. „protestantský“ patent rušil omezení nekatolických staveb daná tolerančním patentem.

Učení českých bratří a luteránů, které převzalo myšlenky mistra Jana Husa na reformu církve a světa, má dodnes na Valašsku své vyznavače.

Literatura

• HOLÍK, Jiří: Pod jménem Valachů, 2006, Lukov, Spolek přátel hradu Lukova.
• FIALOVÁ, Vlasta, Dr.: Jan Adam z Víckova, moravský emigrant a vůdce Valachů 1620-1628, 1935, Brno, Moravský legionář.
• BALETKA Ladislav PhDr.: Povstání Valachů - největší lidová vzpoura v naší historii po husitských válkách.
• BALETKA Ladislav PhDr.: Vsetín za valašských povstání.