MORAVA

Znám-li nepřítele a znám-li sebe sama, zvítězím, ni pohroma jediná mi hrozit nemůže. Znám-li síly Nebes a Země, vítězství mé bude úplné (Sun Tzu, čínský vojevůdce, 6. stol. př. n. l.)

Svatopluk I. Veliký, král Moravanů a Slovanů

Svatopluk I. Veliký (? – 9. března (?) 894) v zahraničních pramenech jmenovaný jako Zuentepulc, Sfentopulch, Zuentopolc, Zuentibaldus, Zwentibaldus, Zwentibald, Zuendibolch, Zuendibolh, Zwentibulc, Zuendebald, Centebaldus, Zwentenwald, Centupulch, Zuatopluk, Svetopeleko, Suatocopius, Sventopelcus, Suatebogus, v domácích latinsky psaných Swatopluk, Zvatopluc, (řecky Σφενδοπλόκος, Σφεντοπλικος, staroslovansky Свѧтопълкъ, Свѧтополкъ, starorusky Святополкъ, slovensky Svätopluk), moravský kníže a král, třetí ze známých příslušníků dynastie Mojmírovců, nejmocnější a nejvýznamnější panovník Moravy v její historii, budovatel rozsáhlého impéria nazývaného Velkomoravskou říší, významná postava historie Moravy i dalších slovanských národů jakož i evropské politické scény, vládl v letech v letech 871–894.

Svatopluk poprvé v písemných pramenech

Se Svatoplukem se v písemných pramenech, konkrétně Fuldských letopisech, poprvé setkáváme v r. 869, kdy jeho království bylo pustošeno vojskem Karlomana, syna východofranského krále Ludvíka Němce. Svatopluk je tu označen jako Rostislavův synovec. Regnum Zuentibaldi, čili Království Svatoplukovo, mělo centrum v Nitře. Svatopluk je jmenován za Rostislavem rovněž v listech papeže Hadriána II. z let 869 a 870. Jméno Svatoplukovo se sice objevuje vedle jména Rostislavova již při vyslání poselstva Moravanů do Konstantinopole v r. 862, je však nejisté, zda se Svatopluk tohoto poselstva dokonce nezúčastnil nebo zda nebylo autorem této legendy vzniklé v době vrcholu Svatoplukovy moci jeho jméno prostě připsáno.

Fuldské letopisy k roku 869 sice píší o úspěchu Karla a Karlomana, avšak remešský arcibiskup Hinkmar v Bertinských letopisech píše poněkud opačně, že franské vojsko dosáhlo buď malého nebo žádného úspěchu, zato utrpělo největší škodu. Proto se východofranský král Ludvík II. Němec snažil uzavřít s Moravany mír. Výsledkem jednání kromě míru poskytnutému Rostislavem Ludvíkovi byl patrně i Karlomanův příslib pomoci Svatoplukovi, aby sám dosedl na moravský trůn. Svatopluk mohl pociťovat legitimní oprávněnost svého nároku, neboť v době dřívějších sporů o moravský trůn v roce 846 se do sporu vložil Ludvík II. Němec a na místo nástupce Mojmíra I. dopomohl nikoliv synovi Bogislavovi, Svatoplukovu otci, ale synovci Mojmíra I. a Svatoplukovu strýci Rostislavovi.

Cesta k moci

Svatopluk se dostal v roce 870 do sporu se strýcem Rostislavem, když sledoval vlastní mocenské zájmy a svěřil se pod ochranu Karlomana Východofranského, syna Ludvíka II. Němce. Rostislav se mocně rozhněval a nařídil Svatopluka zardousit při hostině. Svatopluk však byl někým znalým úkladů varován a unikl z Rostislavem nastrojené léčky, když předstíral, že se chce bavit se sokoly a z místa hostiny se vzdálil. Když Rostislav poznal, že jeho úmysl je prozrazen, pronásledoval s družinou synovce, aby ho zajal. Do léčky se naopak dostal Rostislav, který byl zajat a vydán Karlomanovi. Karloman vtrhl do Rostislavova království, aniž by narazil na odpor, a rozdělil jeho správu mezi svoje lidi, přičemž ukradl královský poklad. V roce 871 byl Svatopluk Karlomanem nařčen z věrolomnosti a uvězněn. Následně vypuklo na Moravě povstání proti dosazeným franským markrabatům Vilémovi a Engilšalkovi, do jehož čela Moravané postavili kněze Slavomíra z rodu Mojmírovců. Slavomírovi se podařilo vyhnat franské posádky z dobytých hradišť. Důsledkem povstání byl Svatopluk Karlomanem rychle zbaven nařčení, obdarován pravděpodobně franským vojskem uloupenými moravskými poklady a postaven do čela franského vojska v naději, že jako znalec místních poměrů bude schopen potlačit Slavomírovo povstání, aby se sám pod franskou svrchovaností zmocnil trůnu. Karlomanovo neprozíravé rozhodnutí umožnilo Svatoplukovi splatit potupu uštědřenou mu Karlomanem. Pod záminkou vyjednávání o vydání pevnosti vstoupil Svatopluk do starého Rostislavova města, kde se spojil se Slavomírem a nečekaným přepadem rozdrtil nic netušící franské vojsko, které stavělo obléhací tábor. Mnoho vojáků zajal živých, ostatní pobil, zachránili se pouze jednotlivci nacházející se v okamžiku nečekaného napadení mimo tábor. Karloman se vyděsil, vrátil všechna rukojmí, sám obdržel pouze polomrtvého Ratboda.

Knížetem

Svatopluk se díky drtivé porážce Franků stal v podstatě neomezeným vládcem Moravy a úspěšně odrážel všechny útoky Franků. V květnu roku 872 poslal Ludvík II. Němec proti Moravanům Durynky a Sasy, kteří utrpěli další zdrcující porážku, Vyprávělo se, že některá hrabata byla na útěku moravskými ženami kyji shazována s koní a zbita. Když byli posláni Karlomanovu vojsku na pomoc proti Moravanům würzburgský biskup Arno a opat fuldského kláštera Sigibert, ačkoliv statečně bojovali a dotírali na Moravany, ztratili velké množství lidí a vrátili se s velkými obtížemi, neboť zatímco Karloman zemi Moravanů pustošil, Svatopluk tajně vyslal početné vojsko a přepadl šest tisíc Bavorů, kteří byli zanecháni na břehu Dunaje ke střežení lodí. Jedny pobil, jiné dal utopit v řece a další odvedl jako zajatce. A nikdo odtamtud neunikl, než jen řezenský biskup Embrich s několika málo lidmi.

Svatopluk si vítězstvími uvolnil ruce pro expanzi pod záminkou šíření křesťanství a budování říše, proto také r. 874 Svatoplukův vyslanec Jan z Benátek dohodl ve Forchheimu uzavření míru s Karlomanem.

Když na zásah papeže Jana VIII. byl Ludvík II. Němec donucen propustit arcibiskupa Metoděje ze zajetí v klášteře Elwangen, papežův legát Pavel z Ankony doprovodil arcibiskupa Metoděje ke Svatoplukovi. Ten se všemi Moravany přijal Metoděje a svěřil mu do správy všechny kostely a duchovenstvo ve všech městech.

Králem

V červnu roku 880 byl Svatopluk na vlastní žádost papežem Janem VIII. listinou „Industriae tuae“ přijat s celou zemí a veškerým lidem pod patronaci Říma a papežů, tedy v té době nejvyšší instance nadřazené i oběma císařstvím.

Pasáž o pominutí jiných světských vládců zamítá veškeré nároky z franské nebo jiné strany. Papežskou bulou "Industriae tuae" z roku 880 byl Metoděj potvrzen arcibiskupem a potvrzeno privilegium jeho arcbiskupství se sídlem na Moravě. Biskupem v Nitře se stal Wiching. Bulou "Industriae tuae" byla Velká Morava prohlášena za léno Svatého stolce, čímž se ji dostalo rovnoprávného postavení s Východofranskou říší. Svatoplukovi se "divina gratia" (boží milostí) tedy roku 880 dostalo papežské patronance, jejíž prvořadý význam fakticky první mezi slovanským státem a Římem (když obdobný akt mezi Bulharskem a Římem vyzněl naprázdno), zdůraznilo označení Svatopluka titulem „unicus filius“ který byl vyhrazen císařům nebo byl používán pro označení kandidátů na císaře. Možná právě proto perská kronika „Země světa“ označila Svatopluka titulem císaře hned čtyřikrát. Za rozporů ve Franské říši, kde v té době právě nebylo císaře, představovalo Svatoplukovo království pro papežství nejsilnější státní útvar západního římského universa a protiváhu v jeho záměrech a politice vůči franskému panství v Evropě. K povýšení Svatopluka do hodnosti královské se vrací kronika Reginona z Prümu ve zprávě k o 10 let pozdějšímu roku 890 v souvislosti s někdejším pokřtěním Arnulfova nemanželského syna Svatopluka. Privilegium papeže Jana VIII. potvrdil list papeže Štěpána VI. „Svatoplukovi, králi Slovanů“ ze září roku 885. Zdůrazněn je teokratický původ vládní moci. Významným je též oslovení Svatopluka jako krále v římském hierarchickém pojetí. Roku 885 byl římskou kurií s potvrzením patronance a protekce "nulla terrarum obsistente intercapedine" králem označován současně se zdůrazněním, že v rukou božích "sunt omnia iura regnorum (jsou všechna práva králů)". Králem nazývá Svatopluka také saský kronikář Widukind, bavorský letopisec Jan Aventinus, Kosmas, Dalimil, Přibík Pulkava z Radenína a řada dalších. Na rozdíl od Fudských letopisů, jejichž označení Svatopluka jako vévody (dux) je projevem jejich tendenčnosti, užívá Regino z Prümu adekvátního označení král (rex), odpovídající oslovení římské kurie r. 885. Svatopluka jako krále Moravy titulují všechny následující kroniky: Reginonis Chronicon (Kronika Reginona), Widukindi Monachi Corbeiensis Zrum Gestarum Saxonicarum (Saské dějiny korvejského mnicha Widukinda), Cosmae Pragensia Chronica Boemorum (Kosmy pražského kronika Čechů), Presbyteri Diocleatis Regnum Sclavorum (Letopis popa Dukljanina Království Slovanů), Annalista Saxo (saský letopisec), Annales Gradicenses (Letopisy hradišťské), Notae de episcopis Pataviensibus (Záznamy o pasovských biskupech), Dalimilova kronika, Cronica Przibiconis dicti Pulkaua (Kronika Přibíka, zvaného Pulkava), Annales Bohemici (Letopisy české), Auctarium Mellicense (Auktárium melcké), Granum catalogi praesulum Moraviae (Jádro katalogu biskupů moravských), Augustini Olomucensis Episcoporum Olomucensium series (Augustin Olomoucký seznam olomouckých biskupů), Aeneas Sylvius Picollomini Historia Bohemica (Dějiny české Aenea Sylvia Piccolominiho), Ioannis Aventini Annales Boiorum (Letopisy Bavorů od Jana Aventina), Ibn Rusta, Kniha vzácných drahokamů. Ibn Mahmud Gardízí v díle Okrasa historie píše sice ne o králi, ale o nejvyšším vládci, který "si klade na hlavu korunu". Kroniky tedy titulují naprosto stejně jak Svatopluka I. Moravského, tak i západoevropské krále.

Svatopluk I., král Moravanů, byl toho času nejmocnější a jako císař měl nejrozsáhlejší království, stal se rozšířením svého Moravského království v rozsáhlou tzv. Velkomoravskou říši též králem velké části Slovanů ve střední Evropě – Vislanů, Slezanů, Čechů, polabských Srbů a panonských Slovanů. Vnější působnost moravské církve byla v souladu s římskou zahraniční orientací moravského státu a vedle dočasné mírové politiky vůči Franské říši pravděpodobně souvisela s dalšími Svatoplukovými mocenskými ambicemi.

Svatoplukova politika ve středoevropském prostředí

V zimě na počátku roku 882 synové někdejších markrabat Viléma a Engilšalka I. Hornopanonského, bývalých okupantů Moravy, kteří v roce 871 na Moravě padli v boji proti Moravanům, sesadili z pozice místodržícího franské pohraniční Východní marky Svatoplukova spojence Aribona, kam jej dosadil východofranský král Karel III. Tlustý. Poté byl Karlem III. opět potvrzen, ale na jaře téhož roku Vilémovci Aribona z Východní marky vyhnali. Svatopluk vázán smlouvou s Aribonem vtrhl v létě roku 882 jako spojenec východofranského panovníka Karla III. do Východní marky (východofranské hraniční území, dnes součást Rakouska) a Vilémovce odtud vypudil a hrabství vrátil Aribonovi. Téhož roku Svatopluk zajal na severní straně Dunaje Verinhara, prostředního ze tří Engilšalkových synů, a hraběte Vecila, který byl jejich příbuzným, a krutě se pomstil potomkům těch, kteří způsobovali příkoří Svatoplukovi a Moravanům především v roce 871. Verinhara a Vecila krutým způsobem zmrzačil a vše z jejich majetku spálil. Vilémovci, když nemohli očekávat od Karla III. nic dobrého, se přidali k silám Arnulfa Korutanského (který měl syna Zwentibolda neboli Svatopluka, jemuž byl Svatopluk I. Moravský kmotrem). Arnulfovi vazalové proti Svatoplukovi uzavřeli spojenectví s Bulhary. Bulhaři se zmocnili některých Svatoplukem dobytých území v dnešním východním Maďarsku (Potisí). Když se Svatopluk dověděl, že se Vilémovci spojili s Arnulfem a uchýlili se pod jeho ochranu, varoval Arnulfa, že nebude tolerovat jeho podporu Svatoplukovým nepřátelům a požadoval, aby Arnulf Vilémovce vyhnal. Arnulf odmítl. Svatopluk tedy v roce 883 shromáždil velké vojsko a napadl západní část Panonie, velkou část území rozvrátil a vrátil se nedotčen. V roce 884 Svatopluk znovu přitáhl do Panonie s ohromným vojskem, aby rozvrátil, co ještě zbylo. V tomto tažení disponoval tak velkým vojskem, že jedním místem procházelo od východu až do západu slunce. S tímto vojskem po 12 dní kořistil v Arnulfově království a pak se s úspěchem vrátil. Potom poslal část vojska přes Dunaj. Když proti Svatoplukovým vojákům neprozřetelně vytáhli starší synové Viléma a Engilšalka I. Megingoz a Papo spolu s Panony, byli poraženi a při útěku se utopili v řece Rábě. Biskup Volfer byl zabit. Bratr hraběte Bertolda byl s mnoha jinými zajat. Svatopluk následně Bulhary vyhnal a podařilo se mu tak připojit k Velkomoravské říši celou Panonii. Nechal si tento krok potvrdit od Karla III. dohodou ve Vídeňském lese na Komiánském kopci poblíž řeky Tullnu roku 884. Karel III. taktéž prodloužil mírovou smlouvu s Velkomoravskou říší a Svatoplukovy pozice byly upevněny. V roce 885 se Svatopluk usmířil i s Arnulfem. V roce 885 byla na austrijském pomezí Bavor mezi králem Moravanů Svatoplukem a králem Bavorů Arnulfem stvrzena mírová smlouva. Svatopluk si vzal za manželku Arnulfovu sestru Giselu a pokřtil jménem Svatopluk Arnulfova nemanželského syna. Arnulf se stal roku 887 po Karlu III. východofranským králem. Kolem 22. března 890 uspořádal král Arnulf táhnoucí do Panonie obecný sjezd s králem Svatoplukem na místě zvaném Omuntesberg. Svatopluk vystupoval v zájmu papeže a měl přimět Arnulfa, aby navštívil Řím a připojil do své správy Italské království uchvácené "zlými křesťany a dotírajícími pohany". Arnulf, ač nerad, nevyhověl, neboť byl zaměstnán různými spory v jeho vlastním království. Arnulf oficiálně postoupil Svatoplukovi Čechy, neboť byl k němu vázán rodinnými svazky. Tím ovšem dopomohl Svatoplukovi k tomu, aby vymanil i Čechy z franského vlivu. To vyvolalo rozbroj a Arnulf odpověděl překvapivým vpádem na Moravu, kde plenil vše, co nebylo chráněno. V roce 891 Arnulf poslal své vyslance k Moravanům, aby obnovil mír. Jedním z vyslanců byl biskup Wiching, který za nového nepřátelství se Svatoplukem musel opustit Moravu. Svatopluk však roku 892 ignoroval Arnulfovo tažení na východ a Arnulf se setkal v Hengstfeldu poblíž Štýrského Hradce s chorvatským vévodou Braslavem a začal spřádat plán, jak vtrhnout na Moravu. Na pomoc přizval Franky, Bavory a Alamany a protože nemohl Svatopluka porazit, odstranil zátarasy bránící vpádům Uhrů a přizval dokonce i uherskou výpravu, aby napadla Dákii za Tisou, která byla poslušna Svatopluka, a v červnu po čtyři týdny pustošil krajinu. V září vyslal posly s dary k bulharskému králi Vladimírovi za účelem vyjednávání obnovení míru a embarga na vývoz soli Moravanům. Poslové však pro nástrahy Svatopluka nemohli nastoupit cestu po souši ani po Drávě, neboť až tam sahalo panství Svatopluka, museli použít toku Sávy. Protože Svatopluk poskytl azyl mladému markraběti ve východním pohraničí Engilšalkovi II, synovi Engilšalka I. Hornopanonského, Arnulf opět vrthl do Svatoplukova království za účelem plenění, avšak vrátil se pro nastojené úklady jen s velkými potížemi. Za vyváznutí děkoval Arnulf jen zázračnému zákroku svého patrona sv. Jimráma (Emmerama). V roce 894 (podle latinské a srbochorvatské verze Dukljanské kroniky (kap. IX) i podle pozdně středověkého benediktinského Menologia to mělo být 9. března) Svatopluk zemřel a na podzim byla mezi Bavory a Moravany uzavřena mírová smlouva.

Závěr

Podle soudobých pramenů byl Svatopluk vládcem moudrým a rozvážným, udatným vojevůdcem a oddaným šiřitelem křesťanství, který díky svému nezávislému mocenskému postavení a politickou rozvahou získal přímou patronaci sv. Petra. Velkomoravská říše se tak stala rovnoprávným členem římského křesťanského universa. Král Svatopluk se zařadil k předním velkým panovníkům evropských dějin a k významným osobnostem spoluvytvářejícím obraz křesťanské Evropy raného středověku.

Literatura

• kolektiv autorů, Magnae Moraviae Fontes Historici I, Brno: Ústav klasických studií a Ústav archeologie a muzeologie, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, 2008
• Lubomír Emil Havlík, Kronika o Velké Moravě, Brno: Jota, 1993
• Lubomír Emil Havlík, Svatopluk Veliký, král Moravanů a Slovanů, Brno: Jota 1994

Svatopluk - vládce Moravanů a Slovanů