MORAVA

Člověčenstvo je organizace z národů, ne ze států, stát je něco umělého, historického, národ je něco přirozeného. (prof. PhDr. Tomáš Garrigue Masaryk, dr. h. c. mult., československý státník, filozof, sociolog a pedagog, 19. a 20. stol.)

Morava za Matyáše Korvína

Papežská klatba nového papeže Pavla II. dne 23. prosince 1466 na Jiřího z Kunštátu a Poděbrad způsobila zformování opozice v podobě „zelenohorské jednoty“ v Čechách. Jiříkova moc se začala hroutit i ve Slezsku a Lužici. Když se k zelenohorské jednotě přidal i olomoucký arcibiskup Tas z Boskovic a vlivem toho i katolická moravská města, která však do té doby neměla důvod si na Jiřího stěžovat a žádala papeže, aby klatbu zrušil, jmenoval Jiří zemským hejtmanem svého nejstaršího syna Viktorina a počátkem roku 1467 vojsko pod Viktorinovým velením začalo dobývat Moravu. V březnu vypověděl ambiciózní Matyáš Hunyadi, zvaný Korvín, Jiřímu válku. Čeští katolíci a všechny vedlejší země počátkem dubna 1469 Matyášovi holdovali. Jiří však nadále držel na Moravě některá města. Jiří ve složité politické situaci nabídl nástupnictví synovi polského krále Kazimíra Vladislavu Jagellonskému, což český sněm schválil v červnu 1469. Válka Matyáše proti Jiřímu se střídavými úspěchy jedné a druhé strany trvala až do Jiříkovy smrti 22. března 1471, která uvolnila český trůn Vladislavovi Jagellonskému, který byl 22. srpna 1471 v Praze korunován za českého krále. Matyáš se však nároků nevzdal a dal se českým králem znovu vyhlásit a potvrdit papežským legátem v Jihlavě. O tom, kdo bude skutečným pánem v Koruně české, mělo rozhodnout pokračování války a též stanoviska císaře a papeže. Císař a německá knížata nakonec uznali roku 1474 za českého krále Vladislava a přiznali mu český kurfiřtský hlas.

V Čechách se v únoru 1475 na sněmu dohodli zástupci všech stran, že si oba panovníci podrží titul českého krále. Dohodli se také na tom, že faktická vláda v České koruně bude rozdělena tak, že český král Vladislav, korunovaný a sídlící v Praze, bude vládnout ve vnitřně sjednocených Čechách, Lužici, Svídnicku a Javorsku. Matyáš, prohlášený katolickou ligou za českého krále a uznávaný většinou stavů ve vedlejších zemích, měl vládnout na Moravě a ve zbytku Slezska. Moravský zemský sněm v březnu 1475 tento princip přijal a rozvinulo se složité jednání, které vyvrcholilo v roce 1478 tzv. Olomouckými smlouvami na setkání českých králů. Olomouckou smlouvou zprostředkovanou Matyášovým kancléřem Janem Filipcem a Pavlem z Moravy uznal Vladislav II. Jagellonský stávající stav, poněkud odlišný od dohody z roku 1475. Koruna česká byla navzdory ustanovením Karla IV. o své nedělitelnosti rozdělena. Nadále měli užívat titulu český král dva panovníci, Vladislav s právem vládnout dědičně v Čechách a Matyáš, který získal – rovněž pro sebe i své potomky – Moravu, Slezsko a obě Lužice. V podstatě neodstranitelné dvojvládí, které vyplynulo z česko-uherských válek, sice formálně a nominálně uchovávalo jednotu státu, ale faktická moc obou panovníků se rozdělila na jednotlivé země vnitřně sjednocené. Rudolf Dvořák v díle Dějiny markrabství moravského píše: „Vladislav zůstal v držení království českého, Matyášovi připadla Morava, Slezsko i obojí Lužice, tyto země měly po jeho smrti být navráceny ke koruně české za výplatu 400 000 dukátů, s této výplaty mělo sejíti, když by Matyáš přežil Vladislava a nastoupil na trůn český.“ Smlouvy uzavřené v roce 1478 a legalizované 1479 sice znamenaly rozdělení České koruny mezi dva panovníky, ale přinesly ukončení mnohaleté ničivé války a Koruna česká byla zachována alespoň formálně. Bylo to východisko z faktického dvojvládí, které mělo být chápáno jako formální a dočasné a mělo končit úmrtím jednoho z králů. Přeživší král se měl stát jediným králem a vládnout v celé Koruně. Příslušnost vedlejších zemí ke Koruně české se tedy alespoň formálně nerušila. Součástí smluv bylo dokonce upřesnění mezi Korunou českou a Uherským královstvím.

Problémem však bylo vyřešení nástupnictví. Matyáš byl v nevýhodě kvůli věku, proto se tuto nevýhodu snažil vyrovnat stanovením vyplacení 400 000 dukátů Matyášovým dědicům v Uhrách jako údajnou kompenzaci za válečné ztráty a správu vedlejších zemí. Ve smlouvách byla věnována velká pozornost i majetkovým otázkám.

Vyplacení sumy 400 000 dukátů se jevilo jako problém nejzávažnější. Matyáš tím zbavil své dědice českého trůnu. Rozdělení Koruny české nespočívalo pouze v panovnickém dvojvládí, ale zejména v tom, že politickou, vojenskou a finanční správu fakticky přejímaly ve vedlejších zemích České koruny instituce Uherské koruny. Právě v 15. století se stávají nositelem státního vědomí spíše instituce, než samotní panovníci. Uherská královská rada a kancelář se stala ohniskem státoprávních nároků na vedlejší země Koruny české. A v těchto zemích existovaly síly, které by daly přednost spojení svých zemí s Korunou uherskou, než s Korunou českou.

Po uzavření dynastických smluv mezi panovníky došlo k jejich formálnímu schválení jednotlivými zeměmi. Moravané schválili smlouvy na zemském sněmu počátkem září roku 1480 v Brně. Součástí usnesení moravských stavů je z hlediska politicko-myšlenkové situace důležitá podmínka, že Matyáš Moravu sice nevlastní dědičně, ale v kategoriích feudálního práva je Morava jeho pravou a plnou držbou. Ovšem tato pravá a plná držba náleží Uherské koruně, a to dědičně, pokud český král nezaplatí sumu 400 000 zlatých. Fakticky tedy přechází Morava za vlády Matyáše a do nezaplacení zástavní sumy do svazku Uherské koruny. Moravané s tím počítali a předpokládali, že z tohoto svazku nebudou propuštěni, alespoň ne brzy, poněvadž nevěřili, že by některý král tuto sumu zaplatil. Pro případ existence Moravy ve svazku Uherské koruny si Moravané na uherských stavech už dopředu vymínili stejné postavení, jako si vymínili na stavech českých při korunovaci Ladislava Pohrobka. Tedy že nemají být považováni za many uherských stavů, ale za jejich "přátele a bratry". Dvacetiletá faktická a desetiletá legální vláda Matyáše Korvína na Moravě v období 1469 až 1490 nepřinesla zásadní změnu ve formě vlády, státoprávní dohody sjednané v Olomouci nebyly nikterak porušeny. Matyáš nezasahoval ani do náboženských ani do národnostních a jazykových poměrů. Měl proto po celou dobu své vlády s moravskými stavovskými předáky ty nejlepší vztahy. Moravští stavovští předáci byli členy jeho rad a byli častými hosty na jeho budínském dvoře. Proto již za Jiřího z Kunštátu a Poděbrad přešla na jeho stranu většina panských předáků a od počátku měl podporu biskupa a většiny královských měst. Již v polovině 70. let předával Matyáš vnitřní vládu na Moravě plně do rukou stavů, a to ještě před ukončením války. Matyáš pravděpodobně souhlasil již s usnesením brněnského sněmu z 27. června 1473, kterým se Moravané připojili k Nisským úmluvám mezi oběma králi a k usnesení Benešovského sněmu, který byl počátkem konsolidace a dvojvládí v České koruně. Podobně jako Češi, volí si i Moravané čtyři zemské předáky tvořící zemskou hejtmanskou radu - Jindřicha z Lipé, Jana z Pernštejna, Ctibora Tovačovského z Cimburka a Jindřicha z Boskovic a na Jičíně, neboť za krále Jiřího v době války rada zanikla. Král Matyáš jmenoval k obraně země polního hejtmana, který má na místě podkomořího spravovat města a preláty. Matyáš tedy civilní vládu vrátil do rukou stavovských předáků, pouze v době války si ještě ponechal přímou vojenskou správu nad městy a posádkami hradů a správu finanční. Na červnovém sněmu z roku 1473 Moravané odmítli návrh Čechů na odvolání moravské hejtmanské rady k hejtmanské radě české: "Item, jakož v českém jednání položeno, več bychom v Moravě uhoditi neuměli, aby útočišče k Českým řediteuom bylo, to ovšem vymienujeme: ale chceme, věčby naši uhoditi neuměli, rady ku prelátóm, pánuom, rytířstvu a městům našeho markrabství Moravského útočišče aby jměli a nejinam". Je to další výraz neochoty Moravanů podřizovat se jakémukoliv stavovskému orgánu a rozhodnutí v Čechách a snahy o plnou zemskou autonomii. Matyáš Korvín vyšel této snaze o zemskou autonomii maximálně vstříc privilegiem vydaným v Budíně 9. března 1477. Za povolení mimořádné dobrovolné daně ve výši půlročního důchodu dal Moravanům práva vskutku nebývalá: uzavírat po dobu, kdy není spor o českou korunu u konce, mír s Čechy, Rakušany, Poláky a jejich pány, uděluje tedy Moravě právo uzavírat se sousedy mírové smlouvy, jako by šlo o suverénní zemi. Dále mohli Moravané nastolit v zemi mír landfrýdem nebo jiným způsobem. Landfrýd se vztahoval i na hrady, jejichž posádky slouží Matyášovi. Do příštího sv. Ducha měl být obnoven na Moravě úřad královského podkomořího a ten měl být také účastníkem landfrýdu. Sám král se zavázal pomáhat proti rušitelům míru a k tomu, že jeho posádky a vojáci při průtahu zemí nebudou Moravanům nijak škodit. Moravané mohli podle svých starých svobod vojensky sloužit mimo hranice země. Král se zavázal jednat s Moravany o nových daních a upustit od daní, pokud se nestane pánem markrabství. Tento důležitý dokument byl uzavřen před dojednáním olomouckých smluv a svědčí o tom, že Moravané přijali Matyáše za pána země a s jeho vládou plně počítali. Poskytli mu mimořádnou daň a za ni a za loajalitu dosáhli všeho, co si jen stavovská země mohla přát. Důsledky válek měly být co nejrychleji odstraněny a Matyáš se vzdal svých výhod z vojenských zisků a své přímé vlády nad hrady a nad markrabskými důchody obnovením podkomořského úřadu. V dokumentu již vystupuje Ctibor Tovačovský z Cimburka jako zemský hejtman, což znamená, že provizorium hejtmanské rady skončilo a Matyáš souhlasil s hejtmanskou vládou někdejšího Jiříkova polního hejtmana, přesvědčeného husity a zastánce zemských svobod. Není obtížné uhodnout, že pod Matyášem se Moravané cítili nadmíru dobře a vycházeli s ním ideálně a že to byla jedna z hlavních příčin, proč Moravané souhlasili s dvojvládím a s olomouckými smlouvami. Landfrýd byl uzavřen 28. října 1477.

Matyášova legální vláda byla na Moravě obdobím plného rozvoje stavovství. Vedle hejtmana Ctibora Tovačovského z Cimburka byl výraznou postavou člen Matyášovy dvorské kanceláře biskup Jan Filipec, Moravan rodem, který se po smrti Tasa z Boskovic stal správcem biskupství. Kromě stavů i města získávala nová a nová privilegia a zemská i městská samospráva se institucionálně i fakticky plně rozvinula. Úředním jazykem se stala domácí moravština. Upravily se vztahy jak mezi Matyášem a Vladislavem, tak vtahy s císařem a okolními zeměmi. Dobrý vztah obou panovníků umožnil i řešení dalších důležitých otázek v rámci Koruny české. Na setkání obou králů v Jihlavě v roce 1486 byla sjednána stejná hodnota mince ražené ve všech zemích Koruny české, byť odlišné vnější úpravou. Byly řešeny majetkové otázky a odstraněn poválečný chaos v pozemkové držbě. Stavové obdrželi další privilegia upevňující pozemkové vlastnictví prodloužením dědického práva až do pátého kolena. Vnitřní život Matyáš ponechal zcela jeho vnitřním zvyklostem, ekonomicko-společenský, politický, národní a kulturní život pokračoval v dosavadních liniích.

Po Matyášově smrti 4. dubna 1490 se Vladislav Jagellonský stal jako český král jediným panovníkem ve všech zemích Koruny české. Na první moravský zemský sněm vyslal poselstvo s instrukcí, v níž oznamuje, že se ujímá na Moravě vlády podle Olomouckých smluv. Považoval za nutné Moravanům vysvětlit, proč bylo „to markrabství Moravské teď před několika léthy nedávnými od království Českého odtrženo“, a to takto: „kterážto věc nestala sě jest za našeho kralování, ale my jsme sě již v království roztržené uvázali. Pak ačkolivěk celá vuole a ten konečný úmysl náš byl jest, že bychme byli rádi to markrabství Moravské i jiné země k koruně České příslušející zase připojili a v první zpuosob uvedli: ale nemohúce tomu z mnohých příčin dosti učiniti, udělali jsme úmluvu s králem Mathiášem slavné paměti ne takovú, kteráž by sě nám dobře líbila, ale takovú, že když sě hlava zachová, totižto koruna Česká, že také údové pod časem k té koruně připojeni budú“. Vladislav tedy ex post pokládá Olomoucké smlouvy za okolnostmi vynucené a formulované tak, aby alespoň do budoucna byla celistvost Koruny české zachována. Moravané byli zprvu proti návratu do svazku Koruny Čech, avšak brzy slavnostně ohlásili svůj návrat a dali si již v roce 1490 potvrdit všechna dosavadní privilegia. V letech 1492 a 1493 si nechali schválit postup a řád zemského sněmu a soudu a v roce 1497 si dali potvrdit právo vybírat si svobodně svá markrabata.

Literatura

• Josef Válka, Dějiny Moravy díl 1., Středověká Morava, Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 1991
• Josef Válka, Moravská zemská správa a svoboda v 15. - 16. stol., Sborník Morava v době renesance a reformace, Brno, Moravské zemské muzeum, 2001