MORAVA

Proto to též není náhoda, že právě moravská národní barva, jest za barvu všeslovanskou vyvolena (Moravské noviny 12. prosince 1848)

Moravské zemské barvy

Výraz „zemské barvy“ je třeba chápat poněkud šířeji, jako překlad slova „Landesfarben“, tedy ve významu tehdejší terminologie. Zahrnovaly např. barvy na uniformách, hraničních patnících, ale také ve smyslu vexilologickém i jako praporů (vlajek) – tedy výraz tehdejšího zemského patriotismu, užívaných korunními úřady a zeměmi. Barvy lze tedy v tomto případě použít různým způsobem, tedy nejen ve formě vlajky.

Moravské zemské barvy jsou barvy, které jsou spojeny se symboly Moravy. Moravskými zemskými barvami tedy můžeme rozumět barvy, které jsou s těmito symboly spojeny jakkoliv různorodým způsobem, moravské zemské barvy je tedy nutno brát komplexně, nelze je ztotožňovat pouze s jedním vybraným moravským symbolem.

Zemskými barvami je tedy možné rozumět např. barvy na zemském znaku, barvy na zemském praporu, barvy na výložkách či epoletách uniforem, ať už prýmky nebo výšivky, v zemských barvách byly např. vyvedeny celé uniformy. Někdy se nepřesně jako zemské barvy vyhlašovaly barvy dílčí, tedy pouze barvy na figuře, která je součástí zemského znaku.

Často se zemskými barvami rozuměla jakákoliv výzdoba obsahující barvy spojené se zemskými symboly: kokardy, girlandy, stuhy, fábory, tzv. fangle, květiny a svého času několikeré jednobarevné praporky střídající se s jinobarevnými praporky tvořící kombinaci zemských barev pod střechami domů (např. střídající se červené a bílé), ale také např. barevně natřené vlajkové stožáry. Zemské barvy byly používány zemskými orgány rovněž na hraničních sloupech, mýtných závorách a jiných objektech jako symbol svrchovanosti.

Důkazy moravské symboliky z doby Velkomoravské říše se nezachovaly. O její barevnosti se lze domnívat pouze na základě nepřímých indicií. Někteří badatelé se domnívali, že barvy z doby velkomoravské byly červená a bílá, což lze odvozovat z nepřímých skutečností. Jednou je interpretace maleb ze znojemské rotundy podle dr. Jaroslava Zástěry, podle něhož červenobílé štíty měly patřit nikoliv českým, ale moravským panovníkům, poněkud hmatatelnější se jeví hypotéza, že většina okolních historických zemí dříve sousedících s Velkomoravskou říší, které jsou dnes zpravidla samostatné státy, má přes různost příběhů o původu vždy dvě barvy totožné, totiž červenou a bílou (Rakousko, Čechy, Polsko, Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko, Slovinsko, Srbsko, případně vzdálenější Bulharsko hlásící se k odkazu Velké Moravy). Není vyloučeno, že je tím u některých států prezentována jistá kontinuita nástupnických práv ke „starobylé koruně“ Velkomoravské říše a jejím možným bílo-červeným symbolům. Menší část z nich odvozuje v různé míře svůj domnělý protektorát či nástupnictví (územní, politické či kulturní) dodnes od tzv. "translatio regni", tedy přenesení královského důstojenství (koruny Moravského království). O takovém přenesení koruny z Moravy do Čech se např. zmiňuje Přibík Pulkava z Radenína k roku 1086. Formulace středověké teorie o přenesení království z Moravy do Čech měla oslabit vazbu na Imperium a zdůvodnit původ královské hodnosti knížat českých a vyjádřit, že toto důstojenství bylo Čechům poskytnuto za souhlasu římského císaře Jindřicha IV., protože mělo původ na Moravě.

O zemských barvách v souvislosti s praporem se začíná psát od doby, kdy se začal uplatňovat princip zjednodušených praporů, kdy na list praporu se přenášely pouze pruhy v barvách erbu. Tento způsob související s rozvojem mořeplavby, kdy bylo potřeba identifikovat plavidla na velkou vzdálenost, se začal časem uplatňovat i na pevnině a začal postupně nahrazovat dřívější praxi, kdy na list praporu v barvě štítu byly umísťovány heraldické figury.

Nejstarší podrobnější zmínka o moravských praporech v zemských barvách pochází zřejmě z roku 1611, kdy měly při příjezdu krále Matyáše do Prahy oddíly moravské jízdy vedle praporů s moravskými znaky též obdélné modrobílé prapory. (Zdroj: Sněmy české XV/1, 1611, s. 626, 631, č. 5O6, 509). Z této doby pocházejí také kokardy v zemských barvách modré a bílé, které nosili moravští stavové při slavnostních příležitostech.

Popisy moravského praporu zachycuje zpráva v tisku Jiřího Závěty ze Závětic o holdování králi Matyáši Habsburskému a o jeho korunovaci v roce 1611, kde rovněž vedle heraldického praporu popisuje i zjednodušený obdélníkový prapor v zemských barvách. Tento zdroj na jiném místě popisje i oblečení moravských vojáků v zemských barvách 23. května 1611 na nádvoří Pražského hradu - modré suknice s jedním bílým pruhem.

Pražský profesor heraldiky první poloviny 19. stol. Johann Helbling von Hirzenfeld zmínil, že zemské barvy byly chápány jako barvy malých výzdobných praporků (např. v Čechách praporky bílé a červené, "weil der weiße Löwe sich in roten Felde befindet"), kokard a stuh. Zmiňoval též tzv. slovanské barvy a upozorňoval též, že slovanské barvy červenou, modrou a bílou měly též Kraňsko a Morava.

Germánští Moravané naopak prosazovali barvy žlutou, červenou a modrou. Jedním z nejstarších dokladů o užívaných zemských barvách v obecném smyslu v Moravském zemském archívu je pravděpodobně dvorský dekret z 31. července 1807. Tímto dekretem císař, aby podal obzvláštní důkaz své největší milosti, povolil členům stavovského shromáždění za věrnost, kterou prokázali moravští stavové v době nepřátelského vpádu (konkrétně se jednalo o Napoleonův vpád r. 1805) nošení zvláštní uniformy „podle zemských barev“. Uniforma měla být červená, límec a výložky modré „jako chrpa“. Celý oblek měl být vyšit zlatem a opatřen zlatými epoletami („mit goldenen Epaulettes“) a zlatým krumplováním. Takovéhoto stejnokroje užívali moravští stavové do roku 1848. (Zdroj: Havelka, J.: Erb a zemské barvy markrabství moravského. In: Komenský 8, 1880, s. 452.). Skutečnost však byla poněkud jiná, než tato kusá informace. Dopisem česko-rakouské kanceláře zemskému hejtmanovi z 31. července 1807, v němž byl avizován císařův úmysl a zemský hejtman byl žádán o návrh uniformy, bylo moravským stavům, (tedy nikoliv Moravě jako zemi) za jejich věrnost v době Napoleonova vpádu povoleno nošení uniforem „podle zemských barev“, jež však nebyly v reskriptu definovány. Dvorní dekret rakouského císaře Františka I. z 23. prosince 1807, který popisuje výsledný vzhled uniformy, udává červený kabát, bílou vestu, modré výložky, zlaté vyšívání a zlaté nárameníky, na nichž je vyšita orlice v červeno-stříbrném šachování. Rovněž závěsník šavle, tradičně v heraldických barvách, je bílý a červený. Popis stavovské uniformy a šachování moravské orlice v dvorním dekretu Františka I. z 23. prosince 1807: "Diese Uniform soll, wie es die mitfolgende Abbildung zeiget, roth der Kragen und Aufschläge Kornblau, die Weste und Beinkleider aber weiβ, und nicht nur der Kragen und die Aufschläge, sondern auch die Uniform selbst mit einer einfachen Goldstikerey, dann mit goldenen Epaulets versehen, auf den Epaulets der mährische Adler nach seinen Farben das ist roth und weiβ erhaben gestickt, ferner der Hut mit keinen Quasten, sondern nur mit Federn, und einer einfachen goldenen Schlinge gezieret, endlich der Griff des Degens von Silber, und das Port d´Epee Silber und roth seyn." („Tato uniforma by měla být, jak ukazuje následující obrázek, červená, límec a manžety kukuřičně modré, ale vesta a kalhoty bílé, a nejen límec a manžety, ale i samotná uniforma by měla mít jednoduchý zlatý štítek, pak zlaté nárameníky, na náramenících je červenobíle vyšita moravská orlice podle svých barev, dále klobouk je zdoben bez střapců, ale pouze peříčky a jednoduchou zlatou smyčkou, nakonec rukojeť meče ze stříbra a závěsník šavle stříbrný a červený.“)

Ve 30. letech 19. století ale moravské úřady na základě znovuobjeveného neplatného privilegia vědomě změnily text i výklad tohoto dekretu tak, že orlice má být červeno-zlatě šachována a že takováto orlice by měla být i v zemském znaku, přestože privilegium z roku 1462 nebylo v tu dobu i mnoho let později moravskými stavy akceptováno (neboť používání privilegia je dobrovolné) a začalo se připomínat až po delší době, primárně zejména moravskými Němci v moravském stavovském výboru, k nimž se občas přidávali i jiní zastánci privilegia. Nepočetní, ale snaživí stoupenci proněmeckého programu na Moravě se tak v případě nařízení císaře Františka o podobě vyobrazení orlice na stejnokroji moravských stavů z roku 1807 uchýlili k falšování historických pramenů. Tehdy si totiž německojazyčné obyvatelstvo zemí Koruny české začalo uvědomovat, že snahy českého národního hnutí by mohly zhatit pokus o začlenění historického území Koruny české do celoněmeckého státu. Jednou z reakcí odpůrců tohoto vývoje bylo úsilí co možná nejvíce oddělovat Moravu od Čech.

Zmínek o zemských barvách v souvislosti s moravským zemským znakem nebo moravským praporem je celá řada. Údaje mohl čtenář najít např. v malé encyklopedii nauk, díl VI. – zeměpis z roku 1846, kde jsou uvedeny tradiční barvy bílá, červená a modrá.

V roce 1848 došlo k oživení diskusí ohledně užívání zlaté (žluté) barvy namísto stříbrné (bílé), a to především z iniciativy moravských zemských (samosprávných) úřadů, kde převažovaly německy mluvící elity. Zřejmě v reakci na dopis Václava Kozánka, bratra Jana Kozánka z 27. dubna 1848 v záležitosti sporu o prapor národní gardy probíhajícím na jaře roku 1848 v Přerově, adresovaný Janu Ohéralovi, odpovědnému redaktoru Týdenníku, odpověděl Alois Vojtěch Šembera, profesor české řeči a literatury v článku Politické zemské barwy Morawské v týdeníku Listy ponaučné a zábavné, č. 18, Brno 4. května 1848, str. 139.: „Došly nás dotazy, jaké jsou vlastně politické barwy Morawské, zdali bílá (stříbrná) a čerwená, neb žlutá (zlatá) a červená, jelikož mínění o tom jest rozdwojené…“ V dalším textu Šembera popisuje, kterak stavové připomínali privilegium habsburského císaře Fridricha III. za pomoc moravského kontingentu ve vojsku českého krále Jiřího z Poděbrad, kde důvod privilegia popisuje následovně: „Dne 7. pros. t. r. proměnil však císař Friedrich za službu, od Morawanů s králem Jiřím we wálce s Wídňany mu prokázanou, barwu stříbrnou w erbu we zlatou, kteréž barwy pak stawowé až do r. 1791 nepřetržitě užíwali.“ Tato věta usvědčuje Šemberu z omylu, neboť po udělení privilegia se nadále používala orlice s šachováním červeno-stříbrným a to i proto, že cizí císař nemohl změnit tinktury orlice, neboť k tomu neměl pravomoc. Ta byla i po prvním upozornění na privilegium beze změny používána až do 19. století. Na závěr tohoto článku však Šembera píše: „Jest tedy barwa politická markrabstwí Morawského zlato-čerweno-modrá, a tou se označiti přísluší obywatelům země této, buďtež Slowané anebo Němci.“ Umírnění členové přerovské národní gardy se dali Šemberovým výkladem přesvědčit k pořízení praporů a kokard v Šemberou doporučených zemských barvách. Proněmecká vrstva v Přerově, podporovaná též úředníky Přerovského kraje v čele s hejtmanem, však přerovské gardě v souvislosti s agitací při volební kampani do Frankfurtského parlamentu vnutila prapor a kokardy ve velkoněmeckých barvách: černé, žluté a červené.

V témže roce se otázka zemských barev Moravy dostala na jednání tzv. „selského“ zemského sněmu, který byl zvolen podle nového volebního řádu, jenž zaručil značnou účast zástupců venkovských měst a okrsků. Byl zahájen 31. května v Brně a zasedal téměř 8 měsíců až do 24. ledna 1849. Přestože byl Šemberův názor začátkem června 1848 v Týdenníku kritizován po ideologické stránce s jednoznačným závěrem: "Protož byly a mají zůstati: bílá, červená a modrá barvy naše", tehdejší poslanci se Šemberovým názorem nechali inspirovat a usnesli se (právně nezávazně) 14. srpna při rokování o nové ústavě zemské na barvách orlice dle znovuobjeveného privilegia. (Z pozice českého nacionalisty označil Karel Havlíček Borovský zemský sněm z těchto dnů za "privátní schůzku několika prelátů, odrodilé šlechty a německých měst".) Pozměněný text byl schválen 15. září 1848. Konečný návrh nového moravského zemského zřízení byl přijat 20. září. Současně bylo rozhodnuto, že jeho text v němčině a češtině bude v tištěné formě odeslán ministerstvu, aby byl předložen k potvrzení říšskému sněmu a císaři. Návrh s doprovodnou nótou, kterou podepsal předseda sněmu Johann Koppel, byl 30. září odeslán do Vídně presidiu rakouského říšského sněmu. Říšský sněm se však tímto návrhem nezabýval a návrh se nedostal ani k císaři. Návrh zemského sněmu tedy nebyl realizován, zůstal pouze v podobě nepřijatého legislativního návrhu.

Proč na rozdíl od Šembery, který inspiroval sněm svým novinovým článkem, nezmínil tento sněm modrou barvu štítu, není známo. Snad proto, jak ostatně vyplývá z dokumentu zvaného Morawský sněmovní list z 14. 9. 1848, číslo výtisku 27, § 5 na str. 213, že se nejednalo o podobě vlajky, ale o znaku, respektive jeho části, a to pouze o tinktury orlice, samozřejmě, že na modrém štítu, který byl mimo diskusi. Vzhledem k nezpochybnitelnosti modré barvy se tedy diskuse omezily na to, jestli tinktury heraldické figury, tedy moravské orlice, mají být červená a stříbrná nebo červená a zlatá. Sněm prostě barvu štítu opomněl a tato chyba se pak přenášela na pozdější dobu.

Moravští Slované však Šemberova slova nevyslyšeli a ohradili se proti barvám přijatým zemským sněmem. V novinách Slovanská lípa v č. 8 z r. 1848 o tom informuje článek na str. 32: "Většina dědin má barvy moravské, t. j. bílé-modro-červené, co staromoravské barvy. Národ neuznává (- a sice právem -) sněmem brněnským vytvořené barvy červeno-žluté, které brněnské a Holomoučtí gardy přijaly..." Pokud moravský sněm ustanovil za zemské barvy žlutou a červenou: "přenáhlil se a chybil".

Usnesení zemského sněmu z roku 1848 nevešlo v platnost, neboť císař je nepodepsal. Tzv. „moravská ústava“ byla zrušena hned v roce následujícím po tom roku, v němž se rozběhly diskuse o podobě moravského zemského znaku.

V roce 1849 pro školy sepsal Karel Vladislav Zap (Knihkupectví Kronbergrovo) Zeměpis Čech, Moravy a Slezska. V kapitole Politický stav země na str. 133 je psáno: "Erb markhrabství Moravského jest: bíle a červeně kostkovaná orlice jednohlavá, na pravo obracená a korunovaná v modrém poli, pročež zemské barvy jsou: modrá, bílá a červená".

V "Kázaní na slavnost zvěstování blahoslavené Panny Marie", které sepsal duchovní správce v moravskoslezské ochranitelně pro zanedbanou mládež Beneš Metod Kulda v roce 1850, se píše: "Známoť Vám všem, rozmilí křesťané, že trojbarva modro-bílo-červená od pradávných časů jest národní barvou v naší drahé vlasti Moravské. Již proto, že krásná tato trojbarva jest vzácným dědictvím po našich ctihodných praotcích – již proto, že svou světlou barvitostí výborně naznačuje nevinně veselou povahu slovanských národův zpěvu milovných – již proto jest trojbarva tato každému Moravanu milá." Dále dodává: "...dlužno zajisté jest a povinno i čestno, zdobiti se svým vlastním, nikoliv pak cizým péřim; t. j. užívati národních a ne cizých barev. Avšak dnes mám jiný úmysl s těmito barvami našimi. Barvy jsou v pospolném obcování lidském známkou a takořka odleskem smejšlení vnitřního a vnitřních citův; tak k. p. vyznamenává trojbarva Moravská, modro-bílo-červená, že ten i ta, co se trojbarvou tou zdobí, v srdci svém chová uctu, vážnost a lásku ke své Moravské vlasti, ke svému národu, k mateřské řeči, а k národním právům a obyčejům, a že, pokud v silách jeho jest, o rozkvět a o blaho národa svého pečuje."

V práci Pantaleona Neumanna Zeměpis Moravy a Slezska s připojeným zeměpisem Čech vydané v Brně v roce 1851 se vedle popisu moravského znaku, který byl takto v jiném Neumannově díle popsán v roce 1846, tentokrát uvádí výslovně i moravské barvy, že "znak moravský je jednohlavý, bíle a červeně kostkovaný orel s roztaženýma křídlama v poli modrém; barvy tedy moravské jsou modrá, bílá a červená".

Rovněž nový prostonárodní popis Čech, Moravy a Slezska podle posledního politického a soudního dělení s přídavkem o uherském Slovensku (Praha 1854, str. 193) uvedl, že "znakem je bíle a červeně kostkovaná vpravo hledící orlice v modrém poli, pročež zemské barvy jsou: modrá, bílá a červená". Nicméně snahy přebarvit symboliku Moravy neustávaly. Následky pochybného privilegia z r. 1462 byly 9. dubna 1861 v Národních listech komentovány slovy: "A jak víme dobře, národ toho si nevšímá, cítě, že libost v jisté barvě má vnitřní původ v povaze a bytnosti osobní a že nezakládá se na žádném císařském privilegium ani rozkazu, a tak i nemůže ráz jistého národa svévolně změněn býti, neb jest samorostlý, přirozený, jest od Boha." Z těchto zpráv je možno vysledovat, že další snaha o příklon směrem k barvám podle privilegia v době bezprostředně následující neuspěla.

Roky 1868 a 1869 probíhaly ve znamení mohutných táborů lidu. Když se na sv. Petra a Pavla roku 1868 připravoval tábor lidu u Hulína, noviny informovaly, že vozy s účastníky "budou ozdobeny červenobílými a červenomodrobílými prapory" (Olomoucké noviny 27. 6. 1868, č. 52, s.2). Na táboru lidu u Hranic na Moravě 1. července 1869 první brána na cestě k tábořišti "ozdobena byla dvěma prapory, červenobílým a modrobílým, druhá mnohem skvostnější ozdobena byla třemi prapory, z nichž jeden byl trojbarevný, a znaky zemí koruny svatováclavské" (Moravská orlice 9. 7. 1898, č. 153, s. 1, čl. "Tábor lidu u Hranic").

Přijetí barev žluté a červené schválených moravským zemským sněmem jako zemských probíhalo váhavě a rozpačitě a zeměpisně-politická literatura je zaznamenala teprve postupně. Když se v červnu 1874 konal v Jihlavě sjezd hasičských jednot, Moravská orlice z 12. září 1874, č. 208, na str. 3 kritizovala, že ve výzdobě města vynikaly "červeno-žlutě-černé prapory frankfurtské", a byly zaznamenány i černo-bílé pruské prapory.

Ve druhé polovině 70. let a v 80. letech tlak na přebarvení tradiční symboliky Moravy z národnostně německé strany zesiloval. V roce 1876 vydalo hranické hejtmanství nařízení, že tabule u obcí i příslučná tyč mají mít barvy žlutou a červenou, nápis na nich má být nejdříve německý a pak český. Z Kroměřížska došla zpráva, že učitelům bylo přísně nařízeno zničit "všechny prápory, které nejsou barvy žluto-červené" (olomoucké noviny Našinec, 22. 9. 1876, č. 111, s. 2).

Jan Havelka v článku "Erb a zemské barvy markkrabství moravského" ve výchovném týdeníku Komenský v čísle 29 z 15. 7. 1880 na str. 454 informuje, že zemský sněm při svých zasedáních rozvinuje prapor žlutočervený, ale také si všímá, že: "Ale kdo bedlivě pozoroval u nás prapory za příčinou nějakých slavností vyvěšené, nemohl neznamenati, že řečený prapor žluto-červený jaksi se neujímá, že vztyčuje se poměrně velmi zřídka, což zajisté nápadno, když povážíme, že to má býti prapor zemský. Moravanům národnosti české prapor ten proto jest poněkud proti mysli, poněvadž mu schází potřebné tradice a poněvadž prý jeví se jakožto dvě třetiny praporu velkoněmeckého, z něhož schází jen jediná barva černá. S druhé strany, totiž se strany naší české zase se zálibou vztyčuje se jakožto odznak zemský prapor opatřený staršími barvami moravskými: červenou, bílou a modrou."

Používání zemských barev podle privilegia se začalo postupně objevovat vedle tradičních zemských barev v průběhu času zejména u úřadú poplatných vídeňské vládě a německy mluvících obyvatel, za celou tuto dlouhou dobu se však trvale nevžilo. (Obdobnou vlnu připomínání tohoto z heraldického hlediska problematického privilegia můžeme zaznamenat i v poslední době v souvislosti s aktivitou moravských iniciativ). Ohledně moravských zemských barev vykrystalizoval značný nepřehled, bylo možno zaznamenat hned několik variant považovaných za moravské barvy, ať už dvojbarevných nebo trojbarevných.

Ukázkou nenávisti Němců vůči jiným, než žlutočerveným praporům, je i příběh českého advokáta Jana Kučery, který v červnu 1888 při příležitosti návštěvy biskupa brněnského vyzdobil svůj dům v Hustopečích "praporem zemských barev moravských (bílá, modrá a červená)". Německé obyvatelstvo jeho dům kamenovalo, prapor poničilo a na vratech domu se objevil německý nápis "Weiss, roth, blau -trag jede böhmische Schwein", jak zaznamenaly Národní listy 27. června 1888, č. 177, s. 2.

Další zmínka o moravských zemských barvách v souvislosti s moravským praporem je zaznamenána v Dačických listech z roku 1896. V rozsáhlém článku je dosti podrobně popisována velká slavnost, která se uskutečnila 25. července toho roku: "Hned z rána, dříve ještě než hudba procházející městem probouzela z klidného spánku obyvatelstvo, viděti bylo mnohé, kteří procházeli městem a sledovali, kdy z kterého domu vyvěšen bude prapor, kde zavěšena bude jaká výzdoba aneb případné heslo. A bylo vskutku do 6. hodiny ranní celé město oděno v háv slavnostní. Skoro z každého domu vlál prapor, na více domech i po dvou, buď v barvách českých, neb v barvách zemských, které dnes pro Moravu stanoveny jsou na trikoloru žluto-červeno-modrou, jelikož původní barvy země bílo-červeno-modrá, úřady vykládány za nepřípustné a zakazovány proto, že prý značí barvy všeslovanské." Tato zpráva je zajímavá tím, že zachycuje období, kdy prapor a s ním i moravské zemské barvy bílá, červená a modrá na popud císařského dvora má přecházet na používání praporu v zemských barvách žluté, červené a modré. Nakolik se tím řídilo moravské obyvatelstvo, lze usuzovat z Politického kalendáře občanského a adresáře zemí koruny České rovněž z roku 1896, kde v oddílu Morava vyšel článek nazvaný Znak zemský. Na str. 383 bylo psáno: "Barvy zemské jsou dle toho (Šembery a poslanců v r. 1848) zlatá a červená. V praksi užívá se však trikolóry zlaté, červené a modré s připojením barvy pole k barvám obrazu znakového. Vpravdě je však moravská trikolóra: bílá-červená-modrá - podobající se národní trikolóře slovanské: modro-bílo-červené." V tomtéž kalendáři o čtyři roky později v roce 1900 bylo možno číst: "V praksi užívá se však trikolóry: bíle-červeně-modré, totiž znakové barvy (červeno-bílá orlice) připojením pole (modré)." Celkově je možné registrovat v 78 kalendářích od roku 1844 do roku 1919 různé údaje od zemských barev žluté a červené, ojediněle bílé a červené (dvě zemské barvy zmiňovalo celkem 31 kalendářů), až po nejčastěji uváděné barvy zemské bílé, červené a modré a žluté, červené a modré (tři zemské barvy zmiňovalo celkem 52 kalendářů).

Kritikou užívání změněných barev dle privilegia nešetřily ani noviny. Autor fejetonu "Které jsou zemské barvy moravské?" v čísle 156 Moravské orlice z 13. července 1899 na str. 1 připomíná červeno-bílou orlici na obnoveném zřízení zemském z r. 1628 a pozastavuje se nad Šemberovým podnětem "bůh ví, z jakých příčin" směrem k zemskému sněmu r. 1848. Autor fejetonu odkazuje na knihu Vincence Brandla z roku 1892 Kniha pro každého Moravana a na jejím základě vyvozuje, že "zemské barvy moravské jsou červená a bílá. Zopakujeme důvody: 1. Od prvopočátku po všecka staletí byly barvy červená a bílá, jakožto barvy zemské. 2. Císař německý Bedřich III nebyl oprávněn udíleti Moravě zemských barev, králem celé české koruny byl tenkráte Jiří z Poděbrad; také "privilej" císaře německého zůstal úplně nepovšimnut a nikdy se barvy červenožlutá do roku 1848 neobjevily. 3. Nová ústava zemská, na níž se sněm roku 1848 usnesl a do níž pojal též článek o barvách červenožluté, nevešla nikdy v život. 4. Ministerstvo císařského domu a zahraničních záležitostí změny nepovolilo a v císařské pečeti zůstává do dnes barva červenobílá". Fejeton dále pokračuje v kritice, že pokud "ministerstvo vyučování" vydává školní pomůcky, v nichž se udává, že moravskými barvami jsou červená a žlutá, buď se tím vědomě dopouští nesprávnosti, anebo neví, jaké barvy jsou v císařském znaku. Fejeton uzavírá: "Užívá-li odrodilá šlechta a vysoký klerus barev červené a žluté, toho dbáti nám nesluší, tam si pro vzor a poučení nechoďme."

V době, kdy již duplicita v používání zemských barem byla běžná, si někdo konečně všiml totožnosti barev pražských a Němci prosazovaných barev na Moravě. Anonymní autor krátkého článku v Moravské orlici z 9. června 1901 č. 131, s. 2, uvádí: "Červená a žlutá, barva lásky a žárlivosti, pojí se k sobě ve výmluvném souladu na zemské vlajce moravské. Při každém zasedání sněmovním vidíme tyto barvy vlát na praporcích, vztyčených na zemském domě. Naši historikové ovšem dokazují, že pravými barvami země nejsou a že historický znak země moravské nese barvy zcela jiné. Zatím však stalo se, že tyto barvy objevily se v Praze." Na zasedání rady královského hlavního města Prahy byly totiž 17. dubna 1891 oficiálně stanoveny barvy, které určil v roce 1886 v duchu tehdejších zvyklostí pražský archivář prof. dr. Josef Emler z pražského znaku platného od 18. dubna 1477. Na další schůzi 28. dubna 1891 bylo definitivně oznámeno, že Praha těmito barvami "dá vyzdobiti nejen pavilon na zemské jubilejní výstavě, nýbrž i přednější budovy obecní v barvách červenozlatých."

V německém Brně s Němci ovládanou radnicí vyvěšovali určitě jiné symboly, než na moravském venkově. Na přelomu 19. a 20. století panoval v moravských barvách neuvěřitelný zmatek, s kterým si mnohdy nevěděly rady ani úřady, natož vydvatelé politických kalendářů. Politický kalendář občanský a adresář zemí koruny České na rok 1904 č. 1, vydaný v Praze, na str. 140 otiskl prapory národní a barvy zemské, jejichž šrafování bylo opatřeno vysvětlivkami.

Následně zmiňoval barevné varianty a historii zemského znaku: ..."Teprve od doby knížat lucemburských objevuje se v listinách Moravy se týkajících jedině orlice kostkovaná a český lev od toho času na pečetích již se nespatřuje. Kostky či šachy byly barvy bílé a červené. O barvách těch se dovídáme z tak zvané opravy erbu markrabství moravského, která se stala r. 1462, v níž se ustanovilo, aby šachy bílé či stříbrné nahraženy šachy žlutými či zlatými. Když totiž Rakušané proti císaři Bedřichovi IV. se zbouřili, přispěli mu na pomoc král český Jiří a Moravané, jimžto velel Jindřich z Lipé, hejtman markrabství moravského, kterýžto Jindřich s pány ostatními, účastníky té výpravy, císaře žádal, by posavadní erb moravský opravil a stříbrnou barvu kostek ve zlatou proměnil. To císař učinil a ustanovil, aby od té doby orlice žlutě a červeně kostkovaná v modrém poli byla znakem markrabství moravského. Ač císař v privileji na tu opravu erbu vydaném ustanovil, aby věčně potrvala, přece ona ani v život nevešla, ana země moravská i po vydání toho privileje pořád užívala staršího erbu, t. j. orlice bíle a červeně kostkované. Privilej sice byl uložen k ostatním privilejům a svobodám zemským, ale ustanovení jeho nepřijato a neprovedeno. Na této okolnosti se nemění nic tím, že Ferdinand II. r. 1628 dotčený privilej s ostatními svobodami zemskými potvrdil; neb i po tomto potvrzení země užívala jen starobylého erbu s barvou červeno-bílou, který také na obnoveném zřízení zemském týmž Ferdinandem II. r. 1628 vydaném se spatřuje, a jak svrchu dotčeno, dále ho i v 18. a 19. století až do let sedmdesátých užíváno bylo. Když se r. 1848 moravský sněm sešel, napsal prof. AI. Sembera článek, v němž dokázati se snažil, že na základě privileje r. 1462 pravý zemský erb markrabství moravského jest červeno-žlutá orlice. Poslancové tehdejší názor Šemberův si osvojili a usnesli se ministerstvo vnitra požádati, aby ve veliké pečeti císařské červeno-bílá orlice v červeno-žlutou se proměnila. Poněvadž však změnu takovou tak snadně provésti nelze, jelikož veliký erb císařství rakouského upevněn jest na všech domech vyslanců, kteří Rakousko v cizích zemích zastupují a každou změnu tohoto velikého erbu říšského muselo by předcházeti diplomatické vyjednávání s cizími mocnostmi, tak tedy jest posud ve velikém říšském znaku moravská orlice červeno-bílá, kdežto nyní výbor zemský užívá červeno-žluté. Barvy zemské jsou dle toho zlatá a červená. V praksi užívá se však trikolory: zlaté, červené a modré s připojením barvy pole k barvám obrazu znakového. V pravdě je však moravská trikolora bílá-červená-modrá — podobající se národní trikoloře slovanské: modro-bílo-červené."

Batovcův almanach na rok 1908 přinesl vyobrazení moravského praporu v podobě tří vodorovných pruhů bílého, červeného a modrého, ale v textu uvádí, že "V praksi užívá se ma moravském praporu pouze barvy žluto-červené, jak i zemské samosprávné úřady pečetí." Současně otiskl podrobnější vklad o slovanské trikolóře (Batovcův almanach. Politický kalendář, schematismus, statika a Adresář zemí Koruny české XVI. ročník na rok 1908, Praha: F. B. Batovec (1907)).

Že modrá jako nezpochybnitelná zemská barva byla mimo diskusi a nebyla tudíž ve sporech o barvy figury zmiňována, je možné vysledovat jak ze zmíněného fejetonu, tak i ze zprávy z roku 1915. Když byl ředitel zemského archívu Bertold Bretholz požádán o doporučení zemských barev v souvislosti s „ozdobováním budov veřejných škol obecných“, konstatoval, že „za autenthické barvy moravské platí červená a žlutá (zlatá), jež také moravským zemským výborem a moravským guberniem (místodržitelstvím) po celé 19. století za pravé byly uznávány. Jestliže se před tím vedle nich užívalo také barvy červené a bílé, stalo se to asi jenom z neznalosti privileje z roku 1462.“ (Zdroj MZA B 313, kart. 16, č. 42/1915) Vzhledem k tomu, že prapory v podobě pouze bílo-červené se zpravidla nepoužívaly jako moravské, nýbrž jako české, je zřejmé, že moravské barvy červená a bílá a červená a žlutá (zlatá), zmíněné Bretholzem, se netýkaly praporu, ale figury znaku.

Historické barvy Moravy byly zakazovány říšskými úřady v době války zejména pro podobnost s barvami slovanských států stojících na straně protivníka. To vedlo i k dočasné tříleté změně moravských tinktur v říšském znaku.

Až do roku 1915 tedy byly moravskými zemskými barvami bílá, červená a modrá, od roku 1915 žlutá, červená a modrá. Tyto barvy platily oficiálně do roku 1920, užívány však byly jen do roku 1918, kdy začala mladá republika užívat tzv. legionářský znak obsahující moravskou orlici vyvedenou v tradičních barvách.

Závěr

Vycházíme-li ze současného i prvorepublikového státního znaku a samozřejmě i odvěkého tradičního zemského znaku, je znakem země Moravy modrý štít s červeno-stříbrně šachovanou orlicí se zlatou zbrojí. Zemské barvy Moravy jsou proto bílá, červená a modrá.

Odvolávat se na středověké privilegium někdejšího cizího panovníka při snaze měnit tradiční zemské barvy nemá žádné opodstatnění, neboť v případě privilegia se jedná pouze o možnost měnit barvy, nikoliv o svobodně přijatý závazek a už vůbec je nelze nadřazovat legislativě suverénního státu.

Literatura

• Štarha Ivan, Moravské barvy a moravská zemská vlajka (Pocta Janu Janákovi, předsedovi Matice moravské, profesoru Masarykovy univerzity), Brno 2002
• Havlík Lubomír doc. PhDr. DrSc., Symboly moravské identity, Moravskoslezská orlice č. 14/90 (redakční uzávěrka 30. 11. 1990), str.12
• Mucha Ludvík doc. RNDr. CSc., Valášek Stanislav, Vlajky a znaky zemí světa, Praha 1974
• Morawský sněmownj list č. 27 z 14. září 1848, str. 213, §5
• Hlinomaz Milan, PhDr., Ph.D., Ke státní a zemské symbolice českého státu v období 1526 - 1918